Povídka o lásce

19. srpna 2008 v 16:57 | Vrabčák

Povídka o lásce, juristech a houskách

Když jsem M. poznal, tak řešila, že jí ten její vůbec nerozumí. Prostě si jen tak běhá po hospodách, fandí Slávii, studuje práva a omezuje ji v rozletu.
Řekl jsem jí:
- Měla bys to s nim ukončit.
- Asi jo…když ty tak krásně voníš…na to já věřim, jak člověku ten druhej voní, tak spolu musí bejt.
Když jsem sklonil hlavu k její šíji, tak jsem uznal, že na tom něco bude.
Jurista to nějak nemoh přenýst přes srdce. Ptal se: "Kdo to je? V čem je lepší, než já! Já ho zabiju!" A házel kolem sebe poháry, co měl z dětskejch soutěží vyskládaný ve svým pokoji ve vile svých rodičů.
Když mi to říkala, tak sem litoval, že jsem nešel s ní. Počkal bych venku a mohl by mě poznat.
- Poštval by na tebe svýho psa.
- Nějakej jezevčík mě nemůže zastavit!
- Jeho táta má kulovnici. Mohl by jí použít.
- Hm...tomu nevěřim, ale zajímalo by mě, jakej je to pocit, když na tebe někdo míří...třeba by se ve mě něco zlomilo, jako v Dostojevskym.
- Třeba bys byl mrtvej.
- Cha. Jako Hemingway.
Bylo to malý město, tak jsme občas juristu potkali. Většinou seděl na baru a když nás viděl, okamžitě si objednal panáka a díval se na svoje ruce položený na baru. M. mě táhla pryč, prej ať nedojde ke katastrofě. Smál jsem se.
- Vypadá jako sráč. Na nic se nezmůže.
- No jo, ale zkoušky už udělal.
- No tak má zkoušky. Bude z něj právník. Na to seru. Já jsem zas básník.
- A k čemu ti to je? Ještě ti za ty tvoje básničky nikdo nezaplatil.
- Na prachy seru!
Když jsme došli do dalšího baru, potřebovali jsem oba panáka. V noci jsem pak napsal šest, sedm básní, který jsem nad ránem roztrhal…
Sestěhovali jsme se.
Ona ráno odešla do práce a já ze začátku vstával s ní, abych zasednul k psacímu stroji a začal do něj mlátit. Většinou jsem po půl straně papír vytrhnul, odhodil do kouta a civěl skrz žaluzie do světa, kterej mi byl cizí.
Každej den v půl osmý se přicoural po chodníku shrbenej chlap v kšiltovce a šustákový soupravě ADIDAS, aby vyvenčil tlustýho jezevčíka. Po něm šla listonoška. Mezitim Avie řehtavě couvaly k otlučený rampě obchodu, co byl na dohled. Skladník ve vytahanym a vybledlym plášti v pauzách mezi kouřenim cigaret ležérnim krokem vyvážel palety s rohlíkama, květákem, Gambrinusem a tak dál. Řidiči na něj řvali, ať zrychlí, ale nezrychlil. Nikdy. Byl mi sympatickej, ale nechtěl jsem bejt na jeho místě.
Tak jsem si udělal silnej čaj a v pauzách mezi tlučením do klapek psacího stroje dumal o tom, že všechno se někam vytrácí. Postupně to vyvane. Před třema rokama jsem byl jeden oheň, teď se ze mě kouří asi jako z hromádky trusu v dešti…musel jsem něco udělat.
Večer přišla M. a prohlížela papíry, co jsem zaplnil písmeny.
- Stojí to za hovno. - říkam.
- To neříkej. Není to špatný.
- Je to vo ničem. Všechno je špatně.
- Já myslim, že by ti pomohlo, kdybys ses víc dostal mezi lidi. Třeba si našel nějakou práci a tak…přitom bys mohl psát ne?
- No jo, to samý mi říkal tvůj fotr. A ten můj taky. Zdá se mi, že to samý mi říká prodavačka, když mi prodává mlíko a nějak divně se na mě podívá.
- Nebuď takovej pesimista. Udělalo by ti to dobře...
Nakonec jsem si našel práci v pekárně, kterou vlastnil takovej růžolící důchodce s rukama jak lopaty. Zasvěcoval mě, jak poklepat chleba a zjistit tak, jestli je správně propečenej. Chodil jsem na noční, proklepával chleby a nořil dlaně do ošatek s mákem, kterej jsem trousil na vymaštěný plechy s bílejma rolkama budoucích rohlíků.
Ráno jsem šel domů a zdálo se mi o tom, že rohlíky nejsou dostatečně propečený a celá várka mi spadla na hlavu. Připomínalo to sny, co jsem měl na základce. Nemám udělaný domácí úkoly a zapomněl jsem přezuvky. Zjištuju, že nemam ani kalhoty. Sakra, nemám ani trenky…
Jednoho večera jsem do pekárny nešel a místo toho zaplul do svýho oblíbenýho baru. Sedim tam. Popíjim pivo, objednám si panáka ferneta. Najednou koukám, že do baru vepluje M. s nějakym chlápkem. Uvidí mě a jde ke mně.
- Co tady děláš? Neměl jsi bejt v práci?
- No jo…kdo to je?
- Kamarád. Ještě jsem ti o něm nepovídala?
- Nazdar kamaráde. - Povídám mu.
- Ahoj, ty budeš Jirka co? - Napřáhne ke mě ruku.
- No a co ty? Studuješ práva? - Uchopím půlitr a zvednu nahoru.
- Jak jsi to poznal? - Diví se. Napiju se.
- Intuice básníka. - Panák přistane u mýho papírovýho tácku a zábava může propuknout.
V duchu si rýsuju osnovu další básně.
Tak šest, sedm jich stihnu napsat, než...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama