Beze cti 4

28. února 2009 v 7:31 | Sobisek
Tak docela jsem nechápala, co se vlastně stalo. Najednou jsem stála před bránou kláštera na sobě tu bílou řízu a v rukou malý uzlíček se svými věcmi. Moc jich nebylo, protože jsem toho moc neměla. Jen pár osobních maličkostí jako třeba amulet po matce, který jsem ovšem raději nenosila, protože sestrám by se nelíbil, a malé zrcátko, které jsem pečlivě schovávala celou tu dobu, aby mi ho nesebraly. A vedle mě stál ten tajemný cizinec. Po očku jsem si ho v houstnoucím šeru prohlížela. Černé vlasy mu v neuspořádaných vlnách spadaly na mohutná ramena. Tvář měl bez vousů, ale přesto vypadal velmi nebezpečně. Jako někdo s kým není radno si zahrávat. Možná, že tomuto dojmu přidával i meč, který se mu pohupoval u pasu. Dýka, kterou měl na druhém boku, v porovnáním s ním působila směšně male. Roztřásla jsem se zimou, protože z nebe začal padat studený déšť, a moje šaty byly ušity z lehké látky. Ani jsem nechtěla pomyslet, jak budu za pár minut vypadat! Beze slova si sundal plášť a přehodil mi ho přes ramena. "Děkuju" vydechla jsem překvapeně. "Jdeme!" vykročil a já ho poslušně následovala. "Ať jsme co nejdřív v suchu! A tobě musíme obstarat něco normálního na sebe, jinak si ještě něco uženeš!" Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Šel rychle a lidé mu uhýbali z cesty, jako by měl mor. Nebo jinou smrtelnou nemoc. Chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale pochybovala jsem, že by mi odpověděl. Vždyť ani v kanceláři matky představené mi vlastně nic neřekl. A já pořád nevěděla, proč jsem s ním vlastně šla. Znova jsem na něho pohlédla. Naháněl mi strach a já si najednou přála, abych byla zpátky ve svém pokojíku za zdmi kláštera. Pršelo čím dál tím víc a ulice se proměnila v bahno, které se nám lepilo na boty. Tedy jemu, mně na bosá chodidla. Najednou se zastavil a se zájmem si prohlížel vývěsní štít na jednom domě. "To stačí!" sdělil mi a bez okolků vešel dovnitř. Váhala jsem.To místo vypadalo … pochybně. "Na co čekáš?" jeho hlava se objevila venku a netrpělivě mě pobídla. "Já …" nenechal mě domluvit, popadl mě za ruku a silně jí škubl. Nečekala jsem to a skončila na jeho hrudi. Polekaně jsem vyjekla. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko u muže! "Nedělej scény, rozumíš?" sykl mi do ucha. Roztřeseně jsem přikývla. Majetnicky mě tiskl k sobě, když šel k nálevnímu pultu. "Čím pánovi posloužím?" zeptal se úslužně hostinský. "Pokoj na noc, horkou vodu na umytí a pořádné jídlo!" Randal hodil na pult měďák. "A taky svařené víno!" Tlouštík minci hbitě schoval. "Jistě, pane! Hned to bude! Račte po schodech nahoru a první dveře vpravo! Hned tam pošlu služku, aby tam rozdělala oheň a připravila postel!" dodal s pohledem upřeným na mě. Cítila jsem, jak rudnu. Přece si nemyslel, že …? To snad ne! Ale Randal se pobaveně zachechtal. "Jsem rád, že si rozumíme, pane hostinský!" Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. "Tak jdeme, děvče!" Neměla jsem na výběr a musela jsem v jeho objetí stoupat po schodech. Za chvíli jsme byli v malém pokojíku, kde byl stůl, dvě židle, krb a velká postel. Kupodivu vše bylo čisté, což mě nemálo překvapilo. Randal mě pustil. "Sedni si!" nařídil mi suše. Toužebně jsem pohlédla ke dveřím. Zachytil můj pohled a potřásl hlavou. "Nedělej hlouposti, holka! Stačilo už to, co jsi předvedla dole!" založil si ruce na prsou a přísně si mě prohlížel. "Nic jsem neudělala!" hlesla jsem tiše. Kdo by taky křičel na chlapa, co je o dobré dvě hlavy vyšší, ozbrojený a tváří se, jako by vám chtěl nějakou vrazit? "Ne? Pokoušela ses mi vytrhnout! Jak si myslíš, že to vypadalo? A sedni si už konečně!" "A jak asi vypadalo tohle?!" vzkypěla ve mně zlost. "Jako když si pouliční holka vede chlapa!" odsekla jsem mu ostře. "No a co? Je to živnost jako každá jiná!" dostalo se mi promptní odpovědi. "A pro tvoji informaci, v některých městech ty holky platěj daně jako třeba obchodníci nebo řemeslníci!" Zírala jsem na něj s ústy dokořán. To nemyslel vážně, že ne? Pomalu jsem klesla na židli. "Děláte si legraci, že ano?" zeptala jsem se nevěřícně, ale on se jen tlumeně zasmál. "Tak se mi zdá, že toho moc o skutečném světě nevíš! A to budeme muset napravit!" Otevřela jsem ústa, abych se zeptala, jak to myslel, ale ozvalo se zaklepání a vešla mladičká dívka nesoucí tác s jídlem. Odložila ho na stůl a klekla si, aby zapálila oheň v krbu. Hluboký výstřih poskytoval dokonalý výhled na její vnady. Opět jsem zrudla, ale Randal si dívku bezostyšně prohlížel. Najednou vytáhl z měšce dvě mince a ukázal je tomu děvčeti. Tomu hladově zasvítily oči se svůdně pousmálo. "A co za to, pane?" "Tvoje šaty!" Jeho slova uzemnila nás obě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama