Beze cti 5

28. února 2009 v 7:31 | Sobisek
Žvýkal jsem kus pečeného králíka a přemýšlel jsem, jak dál. Magdalena se převlékla a očividně se v nových šatech necítila moc pohodlně. Já jsem ale byl s jejím vzhledem spokojen. Konečně, vypadala jako normální holka! A docela hezká holka, jak jsem si všiml. Sukně jí byla trochu delší, ale šněrovací živůtek jí padl více než dobře. Seděla na druhé židli jen kousek ode mě a oždibovala maso na talíři. Svoje zkonstatování, že je drobná a má hnědé vlasy, jsem rozšířil o útlý pas a černé oči. A v těch měla stále ten nejistý výraz. Ani jsem se jí moc nedivil. Na jejím místě bych byl vyděšený k smrti. Povzbudivě jsem se na ni usmál, ale mělo to na ni zcela opačný účinek, tak jsem toho radši nechal. Přestože na sobě měla suchý oděv, tak se viditelně třásla. "Vypij to!" nalil jsem jí z plechového džbánu teplý nápoj. Potřásla hlavou. "Nepiju víno! Nechutná mi!" Povzdechl jsem si. "O tohle teď nejde! Zahřeje tě to!" Sám jsem si lokl ze svého poháru. Musel jsem uznat, že v tomhle domě opravdu uměli svařit víno! Bylo silné a sladké, jak jsem ho měl rád! Neváhal jsem a zavdal si ještě jednou. Neušel mi její vyděšený pohled. Ani to, jak si přeměřovala vzdálenost ke dveřím. "Neboj se! Nic ti neudělám!" Natáhl jsem k ní ruku, abych ji pohladil po vlasech, ale ucukla přede mnou, jako bych ji chtěl udeřit nebo co. Při tom náhlém pohybu se pod ní překotila židle a ona skončila na podlaze. Tupé zadunění mi prozradilo, že se parádně praštila do hlavy. "Je ti něco?" zvedl jsem se. "Ne!" vyjekla a zoufale se snažila dostat z mého dosahu. "Nechte mě! Nesahejte na mě …" Zamračil jsem se. "Neblázni, holka!" Jak se sunula ode mě, tak se dostala až k posteli. "Jestli ti jde o tvoji čest, tak o tu zájem nemám!" sdělil jsem jí věcně. "A co tedy ode mě chcete?!" zeptala se zvýšeným hlasem. Přitáhl jsem si židli a obkročmo se na ni posadil. "Neječ na mě, nejsem na to zvyklý!" utnul jsem její počínající hysterii hned v zárodku. Naštěstí, na ni můj ostrý tón zabral, jen nerad bych ji propleskl hned v počátku naší známosti. "Co od tebe chci?" zopakoval jsem zamyšleně její otázku. "Nebudeš tomu věřit, ale nic! Ben byl můj přítel …" taktně jsem zamlčel, že když jsme se viděli naposled, tak jsem se ho pokoušel zabít. A on mě taky. " … a když umíral, tak mě požádal, ať se o tebe postarám! A proto jsem za tebou přišel! Nechci od tebe nic a nic ani nečekám!" Zůstala sedět na zemi s koleny pod bradou a upřeně mě pozorovala. "To je dost neobvyklé, ne?" Pokrčil jsem rameny. "Svět je někdy zvláštní místo!" odvětil jsem klidně. "Řekl jste, že mě vezmete k sobě domů …" nechala ta slova viset ve vzduchu. "Ano. To jsem řekl a myslel jsem to vážně." přikývl jsem. "A co tam budu dělat … když se mnou nechcete to … však víte co!" Pousmál jsem se. "A žít ti nestačí? Hele, nezdálo se mi, že jsi tam byla spokojená. Mám malý statek, kde bydlím s pár přáteli. Budou se ti líbit, uvidíš! Jen si na ně budeš muset zvyknout!" To byla pravda. I mně to chvíli trvalo. "Jistě, budeš muset přiložit ruku k dílu jako všichni ostatní, ale nestrhneš se, neboj!" ubezpečil jsem ji. "Práce mi nevadí! Jen nechci, abyste si ze mě udělal otroka!" polekaně si zakryla ústa. Tlumeně jsem se zasmál. Měla oheň a prořízlou pusu! "Jsem rád, že jsme si to vyjasnili, děvče!" Nejistě se pousmála. Slušelo jí to. "Jak jste se vlastně poznal s otcem?" otázala se najednou. "Učil mě s mečem." To byla pravda. Neviděl jsem žádný důvod, proč jí říkat, že mě jako malého kluka vytáhl z ulice a stal se mi takřka tátou. Staral se o mně, vychovával mě a učil mě. Díky němu jsem dnes tam, kde jsem. Jo, vydělávám si mečem, ale mám i domov. A pár věrných přátel, za které bych dal život a oni na oplátku zase za mě. Bohužel, Ben mi před lety zmizel z dohledu a každý jsme se protloukali po svém. Kdybych ho byl potkal dřív, tak by třeba dneska bylo všechno jinak … "Opravdu?" nevěřícně na mě vykulila oči. "Takže jste taky šlechtic?" Já a šlechtic?! Rozesmál jsem se. "Proč si to myslíš?" Dotčeně svraštila obočí. "Protože on byl a přece by se nezahodil s nějakým hej nebo počkej!" Ihned jsem se přestal smát. "Tohle se mi nelíbí, Magdaleno! Člověk má svoji cenu a je jedno, jestli je šlechtic nebo obyčejný kmán! A upozorňuji tě, že většinou jsou ti kmáni čestnější než páni!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama