Beze cti 6

28. února 2009 v 7:32 | Sobisek
Měla jsem toho všeho plné zuby. Bylo mi zima, zadek a stehna mě bolely a byla jsem nepředstavitelně unavená. Ze všeho nejvíc jsem si chtěla lehnout a spát. Nejlépe na věky a bylo mi jedno kde. "Vydrž, děvče! Za pár dní jsme na místě!" Ještě pár dní?! Nevěřícně jsem se ohlédla po Randalovi. Seděl na tom svém sivákovi a vypadal stejně svěže, jako když jsme před týdnem vyrazili z města. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Jak to dělal? A to ještě zastal většinu prací, co bylo potřeba udělat, než jsme se každý den utábořili. Jediné, co jsem měla na starosti já, bylo nasbírání dřeva, a pak jsem obvykle padla únavou. Něco málo jsem pojedla a usínala jsem s vědomím, že ráno to začne nanovo … Než jsme se vydali na cestu, tak mi koupil hnědé nohavice, po kolena vysoké boty, režnou košili se šněrováním u krku, černou koženou vestu a tmavě zelený plášť. Když jsem si to na sebe oblékla poprvé, tak jsem si připadala směšně a strašně jsem se styděla. Poukázala jsem také na nevhodnost tohoto oděvu a Randal se pobaveně usmál. S šarmem sobě vlastním mi vysvětlil, že pojedeme dlouho a určitě to pro mě bude pohodlnější než sukně. Aspoň, že mi dovolil zabalit si šaty od toho děvčete v hostinci! Jo, a ještě mi sehnal menšího vraníka, na kterém jsem teď jela. No, jela byl dost silný výraz. Spíš jsem se držela zuby nehty, abych nespadla. Řekla jsem sice Randalovi, že jsem na koni v životě neseděla, ale on mi jen suše sdělil, že mám tedy nejvyšší čas si to vyzkoušet. Byly chvíle, kdy jsem ho doslova nenáviděla. "Nemohli bychom si dát přestávku? Jenom chviličku … prosím …" zeptala jsem se prosebně. Bylo to ponižují, takhle prosit o smilování, ale už jsem opravdu nemohla dát. Zpytavě na mě pohlédl. Na okamžik jsem v jeho očích zahlédla soucit, který pak ale vystřídala tvrdost. "Nemůžeme ztrácet čas, Magdaleno!" pronesl neoblomně. "Je teprve krátce po poledni!" Nechápala jsem, jaký může mít pár minut odpočinku vliv na naši cestu, ale nepřela jsem se s ním. Stejně by mi to nebylo nic platné. Odevzdaně jsem sklonila hlavu, aby neviděl slzy bezmoci, které se mi objevily v očích. Bez varování mě popadl kolem pasu a posadil před sebe. "Co to děláte?!" vyjekla jsem a okamžitě jsem se pokoušela dostat co nejdál od něho. "Nech toho nebo spadneš!" varoval mě klidně. Pevně mě objal kolem pasu a přitiskl k sobě. Poslechla jsem ho a po krátkém váhání jsem se o něho pohodlně opřela. Bylo to nečekaně příjemné. "A co můj kůň?" hlesla jsem tiše. "Půjde za námi, neboj!" Nicméně, se trochu naklonil a zručně si přivázal otěže ke svému sedlu. Já vím, nebyl tak docela můj a jestli se rozhodne mi ho zase vzít, tak tomu nebudu moci nijak zabránit, ale zatím jsem to brala tak, že mi patří a nechtěla jsem o něj přijít. Zvláště ne vlastní vinou. Bezděky jsem otočila hlavu, abych se ujistila, že vraník nikam nezmizel. Randalovi to samozřejmě neuniklo. "Je tam, děvče!" zněl pobaveně. Zamračila jsem se. Když mi říkal děvče, tak jsem si připadala jako malá holka. Ale ani Magdalenou to moc nevylepšil. Je to kříž, když se vám vaše vlastní jméno nelíbí. Proč jsem se nemohla jmenovat třeba Anabella? V kláštera byla jedna novicka a ta se tak jmenovala, ale říkalo se jí Bella. To zní hezky, ne? Tak nějak vznešeně … Zasnila jsem se. Jaké by to asi bylo, kdybych byla princezna? Žila bych na hradě, měla spousty služebných a rozhodně bych se nikam nemusela trmácet! A ještě k tomu na koni! Pěkně bych si hověla na měkkých poduškách v kočáře … "Na co myslíš?" vytrhl mě z těch lákavých představ jeho hlas. "Jen na takové hlouposti …" přiznala jsem rozpačitě. "Ano? A na jaké?" nedal se odbýt. Povzdechla jsem si. "Jen jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych byla princezna …" špitla jsem zahanbeně. "A co bys z toho měla?" Jeho dotaz mě překvapil. "No … všechno …" Ucítila jsem, jak potřásl hlavou. "Všechno? Holka, neměla bys nic. Byla bys jako ptáček ve zlaté kleci!" Ten názor mě zarazil. Kdepak k němu přišel? "Jak to myslíte?" zeptala jsem se nejistě. "Nedostatkem bys netrpěla, to je fakt, ale zaplatila bys za to svojí svobodou!" Jen jsem zamrkala. "Jak to víte?" "Hodně jsem toho viděl!" odvětil prostě. O tom jsem ani v nejmenším nepochybovala. "Ehm …" odkašlala jsem si. "Copak?" "Ale nic …" raději jsem spolkla svoji poznámku. "Tak zkus usnout, děvče!" Usnout? Copak se zbláznil?! Jak si mohl myslet, že bych usnula za jízdy? "Neusnu!" oznámila jsem mu hlasitě. "Mám strach, že spadnu!" Na to si mě přitiskl ještě pevněji. "Nespadneš!" pronesl rezolutně a já mu věřila …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama