Beze cti 8

28. února 2009 v 7:33 | Sobisek
Polekaně jsem otevřela oči a prudce se posadila. Deka, do níž mě Randal pečlivě zabalil, mi sklouzla z ramen. Kolem panovala tma a kousek ode mě hořel malý ohýnek. Randal seděl na druhé straně, zády se opíral o své sedlo a spokojeně si pokuřoval. A přes sebe měl přehozený svůj plášť. "Já …" nevěděla jsem, co říct. Bylo mi stydno, protože jsem si připadala jako naprostý ulejvák a hrozný lenoch. Dřevo přece byla moje starost! "Omlouvám se!" hlesla jsem zahanbeně, ale on se k mé úlevě jen usmál. "Klid, děvče, nic se nestalo! Byla jsi unavená!" zkonstatoval zjevné. "Já …" začala jsem a pak jsem rozpačitě zmlkla. Randal se pousmál. Jeho tvář ztratila hodně ze svého přísného výrazu. Napadlo mě, že mu to takhle sluší mnohem víc, než když se mračí. Natáhl se k ohništi a sundal rožeň, na kterém se opékala nějaká ryba. "Na! A jestli máš žízeň, ve vaku je čerstvá voda, tak si posluž, co hrdlo ráčí!" pobídl mě a já se nijak neupejpala. "Kde jste k té dobrotě přišel?" zeptala jsem se s plnou pusou. Po několik dnech, kdy jsme jedli jen chlebové placky, mi to chutnalo přímo božsky. "Kousek odsuď je malá tůňka, tak jsem si trochu zarybařil!" mávl rukou, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. "Aha …" nepátrala jsem, jak je dokázal ulovit. "Ráno se v ní můžeš vykoupat!" dodal jen tak mimochodem. Představa, jak se ráchám ve studené vodě v chladném ránu, mě moc nenadchla, ale na druhou stranu, bylo by fajn smýt ze sebe špínu a prach. "Ještě nevím …" řekla jsem po pravdě. "Aha." Podezíravě jsem po něm loupla okem, ale tvářil se zcela neutrálně. "Ráno se …" Gestem mě přerušil a soustředěně naslouchal. "Co se …" zašeptala jsem nervózně, ale on mě opět přerušil. "Ticho! A pojď sem ke mně! Hned!" přikázal mi ostře. "Ale …" namítla jsem. Zamračil se. "Řek jsem sem! A drž jazyk za zuby!" Nechápala jsem, co se děje, avšak nepřela jsem se s ním. Sotva jsem si sedla vedle něj, tak se z křovin vynořili dva muži. A rozhodně nevypadali neškodně. "Dobrej večír!" pronesl jeden z nich, zatímco ten druhý jen něco zamumlal. "Dobrej!" odpověděl Randal podezřele přátelsky. "Jsme kupci a trochu jsme zabloudili v tom zatraceným lese! Můžem si k vám přisednout a ohřát se, pane?" Randal přikýl. "Poslužte si, pánové! Vždycky rádi pomůžem bratrům pocestným!" Sedli si a natáhli dlaně k ohni. "Kam jedete, pane?" oslovil Randala mladší z našich hostů. "Daleko!"Potěšilo mě, že Randal zřejmě nemá v oblibě hovory s kýmkoliv a v duchu jsem mu odpustila strohost s jakou se ke mně choval při našem prvním setkání. "A odkud?" zkusil to pro změnu ten druhý. "Z daleka." Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Oba muži na mě upřeli své zraky. "Hleďme! Copak dělá taková pěkná panenka v týhle pustině?" jeho úsměv se mi pranic nelíbil. A Randalovi rovněž. "Je tu se mnou!" Chlad z jeho tónu přímo čišel. "Ale vy jste sám …" upozornil ho starší chlápek pobaveně. "A vy jenom dva!" vrátil mu Randal hbitě. "Ale to je víc než jeden …" začali se zvedat. Než jsem si stihla uvědomit,co se vlastně děje, tak Randal mávl rukou a jeden z nich padl k zemi s ošklivým chroptěním. Druhý mezitím neztrácel čas a dostal se skoro k nám, ale nijak mu to nepomohlo. Randal mě nešetrně odhodil stranou a muže bez skrupulí probodl. Otevřela jsem ústa, abych začala ječet, ale Randal ke mně přiskočil a zakryl mi pusu dlaní. "Ani slovo, rozumíš?!" Poslušně jsem přikývla a on mě pomalu pustil. Chvíli na mě hleděl, jako by čekal, zda začnu řvát nebo ne, ale pak spokojeně přikývl. S očima rozšířenýma děsem jsem sledovala, jak si očistil meč o trávu. Pak ho skryl v pouzdře a šel se podívat na ty dva. Muže, kterého proklál svým mečem minul takřka bez zájmu, ale u toho druhého poklekl. Neubránila jsem se zděšenému nadechnutí, když mu vytrhl z hrudi dýku a vzápětí mu ji vrazil zpět. Ohlédl se po mně a já raději stočila pohled stranou. Jsem teď na řadě já? blesklo mi hlavou. Přitiskla jsem si ruce na uši a pozorně zkoumala trávu. Přesto jsem slyšela zvuky, jako když někdo táhne něco těžkého, ale neměla jsem odvahu se podívat. "Magdaleno!!" jeho přísný hlas nešel přeslechnout. "Pojď sem!" byl to příkaz, který nešlo neposlechnout. Roztřeseně jsem se vydala k němu a modlila se, ať to udělá rychle. A pokud možno bezbolestně. "Podej mi ty větve!" Udělala jsem, co chtěl. Randal jimi přikryl těla a vrátili jsme se k ohni. "Sedni si! A napij se!" podával mi menší vak, o kterém jsem věděla, že v něm má víno. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si. "S tebou je někdy kříž, děvče!" Došlo mi, že pro mě nejspíš stejný osud nechystá. Aspoň ne v nejbližších hodinách. Nepopírám, že se mi ulevilo. Zvedla jsem k němu oči. "Proč jste je … zabil?!" trochu jsem se zajíkla. "Kvůli tobě!" odvětil klidně. "Proč?" Při jeho sdělení se mi zvedl žaludek. "Poznali tě." Začal mě rozčilovat a taky mi trochu otrnulo. "Jak to? V životě jsem je neviděla!" ohradila jsem se prudce. "Poznali, že nejsi žádný chlapec! Což by se nestalo, kdybys zůstala zticha, jak jsem ti nařídil!" Chtěla jsem protestovat, že jsem nemluvila. Jen jsem se zasmála, ne? Ale vědomí, že můžu za jejich smrt, mě znovu roztřáslo do morku kostí. "Já jsem je vlastně zabila …" zašeptala jsem zhrozeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama