Fantasty world

28. února 2009 v 7:24 | Sobisek
Prolog

Ecthelion se zastavil a pozorně se zadíval do tmavého lesa. Měl sebou jen ty nejnutnější věci, protože odjížděl ve spěchu. Pobídl koně, který se dal okamžitě do trysku. Tmavovlasý válečník si přitáhl plášť těsněji k tělu. Očima však nepřestával prohlížet porost kolem sebe. Tamhle jsou! Zaujali postavení kolem vyšlapané cesty. Na okamžik ho napadlo, zda by ho objevili, kdyby jel jinudy? "Stůj!" Obklopili ho a nedbale na něho namířili luky. Ecthelion poslechl, ale takřka opovržlivě si je prohlížel. Předstoupil hnědovlasý Elf, který vypadal na velitele. "Kterak jméno tvé zní a proč do říše naší bez vyzvání vstoupil jsi?!" Černovlasý se jen pohrdavě usmál. "Jméno své jen vládci vašemu sdělím!" Tato arogantní odpověď jeho protějšek rozlítila takřka k nepříčetnosti. "Ty v pozici takové, bys takto se mnou hovořiti mohl, nejsi!" zařval vztekle. Ecthelion pozorně sledoval ostatní Elfy. Och, jak neopatrní byli! Dokonce sklonili své zbraně a se zájmem pozorovali svého vůdce. Lepší příležitost mít nebude! Jako blesk slétl ze svého koně, strhl hnědovlasého na sebe jako štít a přitiskl mu ostří své dýky na krk. Všichni ztuhli, čas jako by se zastavil. "Pověz, kterak jmenuješ se, pen-neth (mladíku)?" otázal se chladně svého zajatce. Ten se k jeho pobavení zajíkl. "Fin … Finrod." "Tedy, Finrode, zdá se, že muži tví v koncích jsou! Nařiď, ať zbraní svých odloží! Ihned!" Zlehka přitlačil a na Finrodově krku se objevila tenká červená linka. "Poslechněte ho!" Vojáci po sobě váhavě pokukovali, každý čekal, co udělá ten druhý ...
Ecthelion se ušklíbl. Tohle byli válečníci! Mohli ho bez problémů zabít, jen kdyby měli dost odvahy a obětovali svého velitele! "Obávám se, že dne tohoto zemřeš, Finrode!" zašeptal mu do ucha. "Ne ... Zbraní svých složte!" Finrodův strach byl přímo hmatatelný. Muži ho poslechli. "Moudré rozhodnutí!" pochválil je Ecthelion a zručně odvázal od pasu tenký kožený řemínek, kterým pevně svázal Finrodova zápěstí. Hvízdnutím přivolal svého oře, který se popásal opodál a čekal, až jeho pán celý ten zmatek vyřeší. Tmavovlasý válečník se vyhoupl na jeho hřbet, v ruce stále svíral konec řemínku. "My odtud spolu odjedeme, Finrode!" sdělil pobledlému vojákovi klidně. Pak se zaměřil na ostatní. Ačkoliv byl v tuto chvíli takřka bezbranný, nikdo z nich ani nepomyslel na to, aby ho napadl. "Pokud nás sledovati pokusíte se, životem svým opovážlivost tuto zaplatíte!" Jeho slova doprovázel tak hrozivý pohled, že bezděky ustoupili o krok. Ecthelion patami pobídl koně a Finrodovi nezbylo nic jiného, než běžet, pokud nechtěl být vláčen lesním podrostem. Nějak pochyboval o tom, že by jeho přemožitel zastavil ...
Ecthelion se vyhýbal všem obvyklým cestám a Finrodovi začalo pomalu docházet, v jak nebezpečné situaci se ocitl. Byl zajatcem neznámého Elfa, který, podle toho co viděl, očividně představoval hrozbu pro Mirkwood. Měl by ho nějak zastavit, ale bylo mu jasné, že proti němu nemá ani tu nejmenší šanci! Celou svou myslí se soustředil jen na běh. Běžet, běžet, hlavně nesmí upadnout ...
Ecthelion si všiml, že jeho nedobrovolný společník začíná být unavený. V jeho světle hnědých očích zahlédl hrdost nebo snad pýchu, která mu bránila prosit o odpočinek. Ještě chvíli ho zkoušel, ale pak se nad ním smiloval. Zastavil na malé mýtince porostlé vysokou trávou. Finrod se vyčerpaně zhroutil na zem. Lapal po dechu a v duchu proklínal svoji slabost. Ecthelion se sesmekl ze sedla, odepnul kožený vak s vodou a zamířil k ležícímu Elfovi. Ten ho sledoval vyděšeným pohledem, který se však snažil zamaskovat. "Čehož chceš?!" procedil Finrod skrz pevně stisknuté zuby. Černovlasý Elf se jen tlumeně zasmál. Takových hrdinů už viděl! "Vodu?" Finrod mlčky potřásl hlavou. Nevěřil si natolik, aby promluvil. Ve skutečnosti by za kapku vody vraždil, takovou měl žízeň. "Dobrá tedy, však dobře se rozmysli, neb podruhé tobě znovu nabízeti nebudu!" Ecthelion se zhluboka napil, pak se posadil na kámen a prohlížel si svého vězně. Byl mladý, velmi mladý. Něco kolem dvou set let. V duchu se sám sebe ptal, jak se tento mladíček mohl dostat ke hraniční patrole a dokonce jí velet? Na sobě měl zelenou tuniku a hnědé kalhoty. Ze zbraní měl jen dýku. Jeho luk zůstal u jeho vojáků. "Kde meče svého zanechal jsi?" otázal se ho zvědavě. Nedokázal si představit, že by válečník neměl pořádný meč. Finrod jen něco nesrozumitelně zamumlal Starší Elf se zamračil. "Raději odpověděti bys měl, sic jinak tázati budu se!" pronesl varovným tónem. Hnědovlasý sebou trhl, jakoby by ho udeřil. "Jen dýku a luk mám ..." zašeptal zahanbeně. Připadalo mu, že by měl vzpurně mlčet, ale netoužil po tom, aby se ho ten neznámý ptal jiným způsobem. "Kterak to možno jest, pen-neth?" Ectheliona to opravdu zajímalo. "Nejsem pen-neth, starče! Velitelem hlídky naší jsem!" Finrod se rozhodl skrýt svůj strach za vztek a aroganci, ale svého věznitele neoklamal. "Tobě bych radil, bys trpělivost moji nepokoušel! Pověz, kterak daleko do paláce jest?" Ecthelion náhle změnil téma hovoru. Finroda to na okamžik zaskočilo, ale rychle se vzpamatoval. "Tohoto tobě nikdy nesdělím!" vyhrkl prudce. Přece nezradí svého krále! I když nějak nevěděl, kterého měl na mysli ... Ecthelion si povzdechl a pomalu se vztyčil v celé své výšce. Beze spěchu se přiblížil k ležícímu Elfovi. Chvíli si ho měřil, než se rozhodl. Nechtěl mu ublížit. Aspoň zatím ne. "Já tam tak jako tak dorazím, však vstřícnost tvá by osud tvůj velmi ulehčiti mohla!" Mladší Elf se zamyslel. Nepochyboval o tom, že ten neznámý mluví pravdu. Žádný z mirkwoodských vojáků ho nedokáže zastavit … "Rána zítřejšího bys tam dojeti měl." hlesl tiše. "Toto rozhodnutí moudré bylo, pen-neth!" Ecthelion zaznamenal, jak sebou při tomto oslovení trhl. Nechtěl ho urážet, ale vzhledem k jeho několika tisícům let ho prostě jinak nazvat nedovedl. Veden náhlým, impulsem mu znovu nabídl vodu. Finrod se nejprve trochu vzpečoval, ale po chvíli to vzdal. Pil hltavě a tmavovlasému lordovi ho bylo skoro líto. Dal mu ještě pár minut oddechu, než se vyhoupl na koně a krokem vyrazil na cestu. Koutkem oka zahlédl zoufalý výraz Finrodovy tváře, avšak ani slůvko protestu nepřešlo přes jeho rty. V duchu se usmál. Odvahy tobě upříti nelze, pen-neth!

Bylo krátce nad ránem, když se dostali na dohled královského sídla. Ecthelion se neubránil úžasu nad takovou nezvyklou stavbou. Byla tak odlišná od vzdušného paláce v Imladris! Mirkwoodský palác připomínal spíše pevnost, než cokoliv jiného. Když si Ecthelion vybavil dějiny Lesní říše, tak se už ani nedivil. Masivní zdi, malá střílnám podobná okna a samozřejmě bytelné dveře, zevnitř zcela jistě opatřené závorou. To všechno bylo ještě obehnáno vysokou hradbou, která v něm budila respekt. Doufal, že nikdy nebude stát na straně útočníků! "Kde komnaty královy jsou?" obrátil se na Finroda. Ten unaveně seděl na zemi a zhluboka dýchal. "Čehož mu chceš?" otázal se zvláštním tónem, který Ecthelion nedokázal přesně rozpoznat. Nenávist? Pohrdání? Nebo snad … Teď neměl čas se tím zabývat. "Do služeb jeho vstoupiti chci!" Vysloužil si za to smutný úsměv. "V patře ..." Tmavovlasý prudce trhl jeho pouty. "Jdeme! Ty k němu mne doprovodíš!" Finrod neprotestoval. Mlčky ho dovedl na nádvoří, jehož brána byla dokořán. Pak ho provedl hlavním sálem, po schodech nahoru a dlouhou chodbou zamířil k vyřezávaným dveřím na jejím konci. "Zde komnaty královy jsou." Ecthelion se nezdržoval klepáním. Prostě je rázně otevřel a spoutaného Finroda vlekl za sebou.

Legolas seděl za svým stolem ponořen v neradostné myšlenky. Tolik toužil po pomstě, ale věděl, že s tak nezkušenými vojáky si ji nemůže dovolit. Byli mu sice zcela oddáni, ale jejich schopnosti v boji nestály za nic. Vztekle bouchl pěstí do stolu. Za to může jeho otec! Kdyby mu vyhověl, když ho žádal o pomoc, tak by se nic z toho nestalo! Ale on odmítl, a tak ho musel nechat uvěznit! A jeho věrné buď potkal stejný osud, nebo je popravil. Důvod se vždy našel ... Dveře se rozlétly a dovnitř vešel neznámý černovlasý Elf, který za sebou vlekl jednoho z mirkwoodských vojáků. Legolas ihned vyskočil na nohy. V ruce sevřel rukojeť dýky. "Čehož toto znamenati má?!" otázal se ostře. Ecthelion pozvedl dlaň ve smířlivém gestu. "Klid, heruamin (pane můj)! V míru přicházím!" Mirkwoodský král si ho prohlížel. Byl si naprosto jist, že ho už někde viděl! "Kterak jméno tvé zní, smělče?" "Ecthelion ..." Legolasovu tvář zkřivil vztek. "Jak sem přijíti se opovažuješ? Stráže ..." "Zadržte, králi! Služeb svých vám nabídnouti hodlám!" Legolas se zamyslel. Znal Ecthelionovu pověst i schopnosti a věděl, že by byl více než vítanou posilou jeho vojska. "Proč bys cos takého činil?" zeptal se ho podezíravě, protože bylo všeobecně známo, že je ve službách lorda Elronda, vládce Imladris. Tmavovlasý se zamračil. "Tohoto pouze vám mezi očima čtyřma sděliti chtěl bych." Přeřízl Finrodova pouta a postrčil ho směrem ke dveřím. Hnědovlasý Elf ale váhal. Očima zalétl ke svému vládci, který mlčky přikývl. Finrod se mu hluboce poklonil a vyšel na chodbu. Musel si v duchu přiznat, že se mu ulevilo, když za sebou zavřel těžké dubové dveře.
Mirkwoodský král se posadil zpět do křesla a upřel ledový pohled na Ectheliona. "Poslouchám!" vybídl ho netrpělivě. "Elrond mne ze služeb svých propustiti nechal! Edain nad Eldar vyzdvihovati začal! Když na toto poukázal jsem, tak ihned ze říše své mne vykázal!" Legolas mu naslouchal se zájmem. Toť možným zcela bylo by! Elrond byl proslavený náklonností k lidem. Jak by také ne, vždyť v jeho žilách kolovala jejich krev! "Čehož tedy zde pohledáváš?" Ecthelion se mu podíval přímo do očí. "Pomstu. Vojáky vaše vycvičiti mohu, by za něco stáli! Jistě vám známo jest, že nezkušení velmi jsou! Na oplátku až na Imladris potáhnete, v čele vojska po boku vašem státi chci!" Legolas pokýval hlavou. Vypadalo to, že tento Elf přesně ví, o čem přemýšlel před jeho příchodem. Nejprve zničí Aragorna, ale pak se bude muset vypořádat i s tím prokletým Peredhelem, protože ten to jistě nenechá jen tak. "Dobrá. Do služeb svých tebe přijmu. Jako jeden z kapitánů mých začínati budeš a pokud spokojen s tebou budu, tak pobočníkem svým tebe učiním! Však pozorně tebe sledovati budu, tohoto nikdy nezapomeň, Ecthelione!" Jmenovaný souhlasně kývl. Šlo to lépe, než čekal. "Kterak přejete si, heruamin!" Plavovlasý Elf vstal. "Dny dva tobě na zabydlení dávám. Pak povinností svých ujmeš se!" Tmavovlasý válečník sklonil hlavu na znamení, že rozumí.

Ecthelion stál u okna ve své pracovně a díval se na zasněžené zahrady. Povzdechl si. Byl tady už přes deset let a, ačkoliv dodržoval všechny jejich zákony i zvyky, možná více než oni sami, tak si někteří stále za jeho zády šeptali, že je jen pouhý přivandrovalec. Vrátil se ve vzpomínkách do doby, kdy sem přišel ....
Začátky jeho pobytu v Mirkwoodu byly krušné. Vynikal nad ostatní kapitány jak zkušeností, tak schopnostmi v boji, což mu vyneslo jejich nenávist. To jim nezazlíval, vlastně je docela chápal. Královi rádci se ho obávali, protože se domnívali, že brzy získá vliv na jejich vládce a využije toho proti nim. Po pár měsících Legolas dodržel slovo a jmenoval ho svým pobočníkem. K Ecthelionovu překvapení se dokonce stali přáteli, i když měl stále na paměti, proč je tady. Pro ostatní jeho povýšení znamenalo, že museli svoji antipatii vůči němu skrývat. Jako svého zástupce si zvolil Finroda. Měl toho mladíčka docela v oblibě. Líbila se mu jeho odvaha, bystrá mysl a snaha učit se novým věcem. Pod jeho osobním vedením začal cvičit s mečem a brzy dosáhl celkem slušné úrovně. Ecthelion si s nezvyklou pýchou musel připustit, že Finrod patří mezi jeho nejlepší muže, kteří se ostatně také velmi zlepšili! Byl si jist, že už žádný nezvaný a hlavně nečekaný návštěvník nepřekročí nepozorován hranice Lesní říše! Kdyby vše takto snadno vyřešiti šlo! Jak jen důvěru Mirkwoodských všech získati si mám? To byl problém, jenž ho trápil nejvíce … Najednou mu zrak padl na Elfku, která procházela pod jeho okny. Přestože byla oděná v jednoduché hnědé šaty, ho něčím uchvátila. Se zatajeným dechem pozoroval, jak zvedla ruku, aby si zastrčila za ucho pramen stříbřitě plavých vlasů, který jí sklouzl do obličeje. Uvědomil si, že ji zná. Byla to Aredhel a pracovala v léčitelském křídle, což ho v mirkwoodských poměrech dosti překvapilo. Párkrát ji tam potkal, když se byl podívat na muže, kteří byli zraněni během výcviku. Pokaždé, když na něho pohlédla, se mu zdálo, že se na něho dívá s dobře utajovaným hněvem a dokonce i pohrdáním. Jak se tak na ni díval, tak dostal nápad. Tohoto by fungovati mohlo! Pomyslel si v duchu. O tomto ještě nepřemýšlel …

Aredhel se potěšeně rozhlédla kolem sebe. Milovala tuhle část zahrady. Bylo tu ticho a hlavně sem málokdo chodil. Měla tedy takřka jistotu, že tu nikoho nepotká. To bylo jen dobře, protože od smrti svých rodičů se snažila být co nejméně nápadná. Bylo jí necelých stopadesát let, takže o ní, jako o sirotě, rozhodoval král a ona se bála dne, kdy ho někdo požádá o její ruku. Nepochybovala o tom, že mu ji dá. Od Legolasova nástupu na trůn se ženy staly majetkem mužů a to doslova. Rozhodoval o nich otec, manžel, popřípadě nejstarší bratr. Pevně stiskla rty. To nebylo správné! Rodiče ji učili, že každý má svoji cenu, která nezávisí na tom, jakého je pohlaví nebo postavení. Vzpomínka na ně ji rozesmutnila a do očí jí vstoupily slzy. Právě pro tyto svobodomyslné názory byli popraveni. Tedy aspoň otec, matka pomalu umírala v podzemním vězení, kam ji král nechal zavřít! Aredhel se otřásla hrůzou. Jak jen Legolas čehosi takového učiniti mohl?! Cožpak netušil, kterak naneth (matka) trpěti bude?! Cožpak vládce náš vskutku srdce z ledu má? Či snad to úmyslem jeho ... Ve svém zamyšlení nedávala pozor na cestu a do někoho narazila. Neznámý ji pohotově zachytil, aby zabránil jejímu pádu. Polekaně zvedla hlavu. Ecthelion! Králův pobočník a blízký přítel! "Amin hiraetha, heruamin (Omlouvám se, pane můj)!" hlesla omluvně a netroufala si mu pohlédnout do tváře. "Ničehož nestalo se, však propříště pozornější měla bys býti!" pokáral ji lehce, ale z objetí ji nepustil. "Co otec či manžel tvůj na chování tvé řekli by?" otázal se jí s přimhouřenýma očima. Samozřejmě, že její odpověď znal už předem, ale nikdy nebylo jeho zvykem ukazovat všechny karty.

"Otec můj mrtev jest a manžela nemám ..." přiznala Aredhel rozpačitě. Ruce kolem pasu ji znervózňovaly a směr, kterým se ubíral jejich rozhovor, se jí ani trochu nelíbil. "Králi tedy náležíš?" Raději sklopila oči k zemi, aby neviděl hněvivý záblesk v nich, a mlčky přikývla. "Kterak jméno tvé zní?" Teprve nyní se mu podívala do tváře. "Proč tohoto zvěděti chcete, heruamin?!" hlas se jí chvěl a srdce bylo jako splašené. Valar, toho nedopusťte! "Neb o ruku tvoji požádati hodlám ..." Zatočila se jí hlava. To nemůže být pravda! Je to jen zlý sen, ze kterého se každou chvíli musí probudit! Celá ta dlouhá léta se snažila, aby si jí nikdo nevšiml a teď si ji chce vzít sám velitel mirkwoodské armády! Pamatovala si, jak chodil za zraněnými vojáky a vyptával se léčitelů na jejich zdraví. Pokrytec jeden! Cítila na sobě jeho upřený pohled. "Jakou odpověď mi dáš?" Bys do Mordoru odtáhl a už se nevracel! S přemáháním se na něho pousmála. "Poctěna zájmem vaším jsem, heruamin!" pronesla povinnou odpověď. Oba dobře věděli, že jeho otázka byla čistě řečnická. Rozhodující slovo bude mít král.

Svatba Ectheliona a Aredhel se konala přesně za dva měsíce ode dne, kdy Ecthelion požádal krále o svolení k sňatku. Legolase potěšilo, že si jeho pobočník konečně našel vhodnou ženu. Byl si dobře vědom, jak někteří z mirkwoodských lordů stále poukazují na fakt, že se černovlasý velitel vojsk nenarodil v Lesní říši! Jen Legolas věděl, jak hluboké pouto pojí Ectheliona s Mirkwoodem. Nicméně, svatbou s ženou odsud však všem ukáže, že jim bude sloužit do konce svých dnů, a že bude jejich zájmy hájit a prosazovat svým životem!

Ecthelion očima nenápadně přelétl zástup lordů, kteří se shromáždili v korunním sále. Byli tam všichni, kteří něco znamenali. Klečel před Legolasem, Aredhel vedle sebe. Byl více než spokojen s jejím vzhledem. Byla celá v bílém a ve vlasech měla vpleteny drobné, světle modré květy, jejichž jména neznal. Ve tváři byla stejně bledá jako měsíc v úplňku. Neuniklo mu, že se maličko chvěje. Rád by to připsal na vrub nervozitě, ale bylo mu jasné, že je strachem takřka bez sebe. Popravdě řečeno se jí ani nedivil. Na místě jejím bych … Zarazil se. Co by vlastně dělal na jejím místě? Bojoval by o svobodu, nebo by rezignovaně přijal svůj osud, jako to udělala ona? To netušil. Vždy byl schopen se bránit, ale jí bylo toto privilegium odepřeno. Na okamžik se zastyděl. Do čeho jen ji to zatáhl jsem?! Teď s tím už stejně nešlo nic udělat a pak ji potřeboval. Králův hlas ho vrátil zpět do reality. " … Ecthelione, dívku tuto tobě za ženu dávám. Slibuješ, že ji k poslušnosti a pokoře povedeš?" V celém jeho proslovu nebyla ani zmínka o lásce či toleranci, která by je ode dneška měla provázet … "Tak jest, heruamin!" Ecthelionův zvučný hlas se rozlehl ztichlou místností. "Já, král Lesní říše, vás před tváří Valar za manžele prohlašuji!" Aredhelina odpověď byla považována za nedůležitou. "Jako dva poklekli jste, jako jeden povstaňte!" Legolas se obrátil k přihlížejícím Elfům. "Čest lordu Ecthelionovi vzdejte!" Sálem se zvedla vlna nadšení a potlesku ... Ecthelion v mnoha tvářích četl to samé. On jedním z nás nyní jest! Usmál se, přitáhl k sobě svoji ženu a majetnicky ji políbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama