Lásce zvoní na poplach 11

21. února 2009 v 17:23 | Sobisek
Chvilkama mi vrtá hlavou co to bylo za zprávu.Třeba to byl omil pomyslim si.Odpoledne po návratu jsem se zrovna převlékala když mi začal zvonit mobil.Utajený volající.
,,Prosim?" Zvednu telefon s otazníkem v hlase.Na druhém konci mě překvapí chvilkové ticho.
,,No ahoj tady Michal." Slyším tichý tlumený hlas doprovázený polknutím na sucho.
,,Jakej Michal?" Divím se nahlas.
,,Janda." Ozvalo se.A teď jsem to byla já kdo polknul na sucho.Ale i tak maskuju rozpaky jako splašená.
,,Jistě vy vlastně voláte kvůli těm učebnicím že jo."
,,Prosímtě kvůli učebnicím ne..a tykej mi." Koukám že holky bedlivě sledují můj rozhovor.Vyběhnu ven z chatky v teplákách a ručníku.
,,Jsi tam?" Opakuje otázku.
,,No jo." Trošku se při odpovědi zalknu.
,,Nechceš si chvíli povídat?"
,,Ne rozhodně ne musím tu něco udělat." Už bych to nejradši položila.Červenám se a potim.
,,Já myslel že jsi na tom výletě?Můžu ti zavolat večer?"
Horší otázku jsem snad dostat nemohla.
,,Jo" Hlesnu tiše a rychle to položím.Do chatky vejdu ani pořádně nevnímám.
,,Kdo ti volal?" Optá se zvědavě Marcela.A já se ani nenamáhám lhát.
,,Janda kvůli učebnicim."
K večeři dostaneme každej jablko a večer se bude opíkat.Sedím u ohně už je skoro tma a učitelka sehnala místního správce který brnká na kytaru.
,,Předemnou stíny se plouží a nad krajinou krouží." Popěvuje správce.Kluci mají plné pusi buřtů a já v tichosti sleduju plamínky.Holky vedle se kývou do rytmu sem tam něco zazpívaj a Marcela dělá oči na Buřila.V kapse mi zavibruje telefon.Srdce mi buší.Zvednu se z lavičky překročím ji a dál se řítím jako neřízená střela.Seběhnu až k rybníku a až po té co se ujistim že tu nikdo není telefon zvednu.
,,Prosim."
,,Ahoj Kačí." Ozve se jakobysme byli staří známí.Mezitím se usadím na kraji rybníka.
,,Ahoj" Řeknu poprvé váhavě.
,,Nechceš si povídat chvilku?"
,,Ať si neprovolát-š."
,,Já si stebou budu povídat moc rád.A ty to víš."
,,Nevim." Hlesnu tiše.Povídáme si dobrou hodinu.A nervozita?Už je někde fuč.
,,Jsem moc rád za tuhle hodinu." Končí tehle rozhovor.
,,Já taky." Poprvé mudám najevo svou náklonost.
Ze šera se stala inkoustová tma.Když sem přišla na chatku obě holky už spali.Absolutně mi nešlo usnout.Ráno jsem se vzbudila myslela jsem že se mi to celé zdálo.Než jsem koukla na telefon.
,,Pomalu balíme,chystáme se během dneška ať máte zbaleno na zítřek." Vykřikuje učitelka a obchází chatky.Ostatní tak nějak kolují po okolí a dávají si ranní cigaretu.Tak mě napadlo že bych mu mohla zkusit napsat.No ale co když si jen tak vystřelil napadá mě.Ale po snídani mi to nedalo.
,,Ahoj tak jak se máš copak děláš?Já pořád myslím na včerejší večer." Do oběda si na nas učitelky vymysleli nějakou hru.Vůbec mě to nebavilo neboť myslim že nás na to bylo hodně.Už bylo jedenáct a smska od něj nikde.Už jsem ani nedoufala.Kolem dvanacte zavrněl mobil a poté i já štěstím.
,,Já se teďka povaluju a myslim na včerejší večer." Po tehle smsce hýřim vtipem a optimismem a Marcelu to evidentně štve.
,,Není to tvoje?" Zeptá se mě a v ruce drží ušmudlané tričko.
,,No to teda neni." Odseknu ji z vesela.Sednu si na postel a uz smolim další esemesku.
,,Víš že se docela těšim do školy?" Odpověď se mi dostane hnedka v zápětí.Smska má odesílatele Michal jak jsem si ho včera pečlivě uložila.
,,Já se těšim až nechutně moc na Tebe.Jen nechci psát nevím jak moc jsi pod dohledem.Já vždycky když tě vidím nejradši bych tě umuchloval." Pod jakým dohledem pomyslím si.Než mi dojde že se začínám pohybovat na tenkém ledě.Ač láskou a touhou hořím snažim se zachovat chladnou hlavu.
,,Třeba na mě zapomeneš než se vrátím." Pokouším se ztoho nějak vybruslit.Marcela si mě čím dál častějc prohlíží jakoby to tušila.Odpoledne jdeme s Havrdovou na nějakej památník do lesa.Ze zprávy která mi přijde po cestě zjistím že ztoho už se jen tak nevymotám.
,,Bejbino neboj nezapomenu,naopak budu jako na trní,kdy už se mi vrátíš motýlku." V lese byl čistý vzduch ale studený a mě i přesto bylo krásně teplo.Marcela celou cestu kňučela protože ji Buřil tahal za tašku a ostatní se vlekli zamnou a učitelkou.Když jsme došli na odpočívadlo jestli se tak dá říkat jedné posprejované lavičce tahala jsem si pití.
,,Někomu zvoní telefon." Křičí Ivana.Rychle zareaguju a hrabu se v tašce.To bude jistě mamka pomyslím si.Na telefonu bliká jméno Michal.Málem zkolabuju při představě že bych to měla teď vzít.Rychle to vymáčknu a telefon mám už pro jistotu v kapse.
,,Tvůj hlas se mi zaryl hluboko do mozku a našel si tam svoje místo.Problém je ten že ho budu chtít slyšet pořád,stále a prostě.Prorpím si tu ty dny bez tebe a pak se chci nechat unášet jeho tonem,který mě činí čím dál šťastnějším." Zprávu si přečtu za den asi padesátkrát a pokaždé mi břichem projede vlnka vzrušení.Je mi pořád strašný vedro a motá se mi hlava.Když pokračujem v cestě učitelka si všimne mé barvy.
,,Holka ty seš bílá jako stěna."
,,hm." Přitakám ji.Večer mi učitelka přijde změřit teplotu.
,,Ty úplně hoříš." Sahá mi na obličej starostlivě.
,,Ještě že zítra jedem domu."
,,To jo." Usměju se a ztěžka si oddychnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama