Oheň a led

28. února 2009 v 7:29 | Sobisek
Spěchala jsem chodbami paláce a provázely mě nesouhlasné pohledy služebných, které cestou jsem minula. Zřejmě se domnívaly, že bych měla jít rovnou do otcovy pracovny, ale já jsem měla jiný názor.Věděla jsem, že už teď mám zpoždění a nerada bych ho kromě své nedochvilnosti rozčílila i svým zevnějškem. A ten několika hodinovým pobytem venku zcela jistě utrpěl. Navíc, jsem si byla jistá, že ani pohled na vlasy, které jsem si ráno jen narychlo sepnula dřevěnou sponou, by ho nepotěšil. Podle něj bych měla nosit hedvábné šaty a složité účesy, které by byly vhodné pro princeznu. Já však měla jiný vkus. Ne že by se mi takové šaty nelíbily, ale, jak jsem zjistila, byly velmi nepraktické. A totéž se týkalo složitě zaplétaných účesů. Vypadalo to nádherně, ale pohybovat se v tom moc nedá. Osobně jsem dávala přednost jednoduchým splývavým šatům a vlasy jsem si obvykle zaplétala do copu, který mi sahal až k pasu, nebo jsem je spínala ozdobnou sponou.
Vešla jsem do svých komnat a letmý pohled do zrcadla mě jen utvrdil, že jsem se rozhodla správně. Kdyby mě takto otec uviděl, určitě bych to odnesla přinejmenším domácím vězením. Rychle jsem si svlékla umolousaný šat a hodila ho na postel. V přilehlé šatně jsem si vybrala čistý oděv. Zvolila jsem smaragdově zelenou řízu se šněrováním na bocích a rozevlátými rukávy, pod ni jsem si oblékla přiléhavé spodní šaty. Vlasy jsem několikrát projela zlatým hřeben a po chvíli váhání jsem je nechala rozpuštěné. Na hlavu jsem si usadila stříbrnou čelenku posázenou drobnými rubíny. Neposlušné prameny jsem přichytla malinkými lekníny vyrobenými ze stejného kovu jako je diadém. Oboje mi věnoval bratr k patnáctým narozeninám. Trochu smutně jsem se pousmála na svůj odraz. Jak mi chybí! Už aby se vrátil domů! Jenže to jen tak nebude! Zprávy nejsou dobré, a, i když mi toho otec moc neříká, bylo mi jasné, že naše situace je velmi vážná. Proto také odjel do Rondanu, aby se tam na Radě poradil s ostatními králi, jak postupovat dál. Proslýchalo se, že se bude válka a to nebude dobré … Z úvah mě vytrhlo naléhavé klepání, spíše zabušení, na dveře. "Má paní, váš otec je již hodně netrpělivý!" Po hlase jsem poznala jednu ze svých dvorních dam. "Již jdu, Adriano!"
Několikrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem se odvážila zaklepat. S bušícím srdcem jsem čekala na otcovu odpověď. Měla jsem dojem, že jsem ještě nikdy nebyla ze setkáním s ním tak nervózní. Bála jsem se, co mi vlastně chce. Pokaždé, když byl Morgan pryč, jsem se děsila, že mi jednoho dne sdělí, že padl. To bych nepřežila! "Vstupte!" Slabě třesoucí se rukou jsem se chopila kliky a otevřela dveře. Otec seděl za svým stolem a před sebou měl rozložené nějaké listiny. "Poslal jsem pro tebe už před dobrou hodinou, Melianno!" Poslušně jsem si sedla na židli naproti jeho stolu. "Omlouvám se, otče, ale musela jsem se upravit." pronesla jsem omluvně. "Upravit?" zamračeně na mě pohlédl. "Zase jsi někde venku poletovala?!" Jeho nelibost byla zřejmá. Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale otec mě nepustil ke slovu. "Však manžel tě již naučí, jak se máš chovat!" Vytřeštila jsem oči. "Manžel?!" vyhrkla jsem nechápavě. "Co tím myslíš?" vylétlo ze mě, než jsem si stihla uvědomit, co vlastně dělám. Vysloužila jsem si za to jeho káravý pohled, ale pak se nade mnou slitoval. "Budeš se vdávat, dcero! Každým okamžikem očekávám poselstvo tvého muže, které tě po obřadu doprovodí do tvého nového domova!" "A kdo je … můj manžel?" zeptala jsem se zaťatými zuby. "Jsem rád, že se aspoň o tohle zajímáš!" Pevně jsem sevřela rty. "Král Dagobert, vládce Doronského království." To mi moc neřeklo a otec si toho všiml. "Jeho říše je daleko na severu …" pokračoval mentorským tónem a já cítila, jak mi chladná ruka sevřela srdce. Na severu přece žili jen barbaři! To přece nemohl myslet vážně! " … ano, je drsný ale spravedlivý! A totéž platí i o jeho lidu! A navíc, Lation potřebuje Doron jako spojence! Naše armáda nemá zas tolik bojovníků …" otec pokračoval a mně bylo čím dál tím hůře. "A co za svoji pomoc král Dagobert dostane? Tedy kromě mě do postele!" dodala jsem sarkasticky. "Co se ti nelíbí, Melianno?" otec po mně blesk hněvivým pohledem. "Stejně by ses jednoho dne musela vdát! A mezi námi máš už nejvyšší čas! Vždyť ti bude skoro 18 let!" Lehce jsem se zamračila. Tohle mi opravdu připomínat nemusel! "Ale je to cizinec! A barbar a …" protestovala jsem srdnatě, ale otce mé námitky nezajímaly. "No a? Čekala jsi snad, že si vezmeš svého bratra?" pronesl ostře. "Ne, to ne!" potřásla jsem hlavou. "Ale …" chtěla jsem pokračovat, však ani tentokrát mi nebylo dopřáno domluvit. Přerušilo mě rázné zabušení na dveře.
Otec podrážděně pohlédl tím směrem. "Co je?" ani se nesnažil skrývat svoji nelibost. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil obrovský muž. Jeho široká ramena vyplňovala skoro celá futra a musel se sklonit, aby jimi vůbec prošel. Oblečen byl v kožených kalhotách, vysokých botách a haleně, která mu sahala do půli stehen a jejíž výstřih byl lemován kožešinou. U pasu se mu pohupoval těžký meč, který se očividně nezamlouval mému otci. Na levé tváři měl dlouhou jizvu, která se na bradě ztrácela ve strništi tmavých vousů. Stejně tmavé měl i vlasy, jenž mu splývaly na ramena. Vypadal … divoce. Ano, to bylo to pravé slovo! "Omlouvám se za ten vpád, pane!" pohlédl na mého otce a mě zcela ignoroval. A já za to byla docela vděčná. "Jmenuji se Wulfstan a přicházím z Doronu …" Bylo docela zábavné sledovat otce, jak se ze všech sil snaží ovládnout. Bylo mi jasné, že by toho muže nejraději poslal ke všem čertům, ale kvůli spojenectví si to nemohl dovolit. Moje pobavení ale rychle zmizelo, když se Wulfstan dostal k jádru věci. Byl kapitánem doronského vojska a velel skupině vojáků, kteří mě měli doprovodit do Doronu. " … a naše situace není právě jednoduchá, pane, proto bych rád navrhl, aby se obřad konal brzy ráno, abychom se již dopoledne mohli vydat na cestu! Muži jsou potřeba jinde než tady!" na jeho tónu bylo znát, jak moc ho to štve. "Ale to nejde, otče!" vmísila jsem se do hovoru a oba muži na mě pohlédli. Otec přísně a ten cizinec zvědavě, alespoň mi to tak přišlo. "Nemám co na sebe! O svatbě jsi mi řekl až dnes a já nemám ušité svatební šaty!" Wulfstan se zamračil a zpražil mě pohledem. "Jsme ve válce, paní, na vaši marnivost nemáme čas! Navíc se jedná jen o svatbu v zastoupení, takže je celkem jedno, co budete mít na sobě! A, bez urážky, náš rádce je dost krátkozraký, takže i kdyby jste si na sebe vzala režný pytel, bude mu to jedno!" Prudce jsem se nadechla, ale otec mě předešel. "Kapitán má pravdu, Melianno! Není to svatba v pravém slova smyslu a toto je velmi zvláštní situace, takže i její řešení musí být neobvyklé. Svatba bude pozítří za svítání! Určitě najdeš nějaké vhodné šaty na svatební obřad! A teď už běž a začni si balit …" Opět jsem otevřela ústa, ale zase mi nebylo dopřáno promluvit. "Se vší úctou, pane, ale budeme muset cestovat rychle a nalehko, ať to tedy s věcmi nepřehání! A pokud jí to ještě nikdo neřekl, tak v Doronu je většinu roku sníh a led. Tak jí asi věci, které nosí tady, moc k užitku nebudou!" pak se zahleděl na mě. "Vezměte si jen to nejnutnější na cestu, paní, zbytek vás bude čekat v Doronu! Váš manžel se o to postará!" Chvíli jsem na něho hleděla a nebyla jsem mocna slova. "Sníh a led?" vydechla jsem. "To je skvělé, otče!" předstírala jsem nadšení a vstala jsem. "Omluvte mě, jdu balit!" Zavřela jsem za sebou hlasitěji, než bylo zdvořilé
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama