Oni

20. února 2009 v 22:34 | Sobisek
Ležela na zemi v hustém lese a brečela. Naprosto zoufale, ale byl to pláč z rezignace; rezignovala na všechno své neštěstí, na nespravedlnost, na problémy ostatních, které ji vždycky tížily víc než její vlastní, brečela a nebyla k utišení.
Nestává se moc často, že se v obrovském lese, rozléhajícího se stovky mil po celém Pomelovém údolí, setkaly dvě osoby. Ani kdyby se tu chtěly sejít, by neměly moc velkou šanci, ale její pláč Sylvaru přitahoval jako jsou ženy přitahovány diamanty a Sylvara ji objevila za chvíli.
Byla neuvěřitelně překvapená. Lidské děvče v Pomelových lesích, úplně samo. Vůbec se nedivila, že pláče. Tady se nikdo nevyznal lépe než lesní skřítci, ale i ti měli obrovské problémy se z lesa vymotat. Většinou už nebylo cesty zpět. Sylvara se ale nikdy nebála. Měla takový orientační smysl, který by jí mohl závidět kdekterý kompas, a proto se v cestě za potravou nezastavila před ničím.
Když ji poprvé spatřila, blesklo jí hlavou, že by se mohla klidně najíst, teď, když tak dlouho hledala potravu, která nebyla nikde k nalezení. Mohla by se na tu holčičku vrhnout a rozsápat ji a s plným žaludkem se vrátit do osady a nemusela by jíst několik dní.
Přemýšlela.
Náhle dívčin pláč ustal, děvče vzhlédlo, jako kdyby něco uslyšelo, strachy ani nedýchalo a dívalo se před sebe, i když vědělo, že opravdové nebezpečí je za ní, za jejími zády. Rychle se ohlédla, ale nikdo tam nebyl.
Sylvara se stihla schovat za strom.
"Ukaž se!" zakřičela pošetile zlomeným hlasem. "Vím, že tam jsi."
Sylvara se pro sebe usmála. "Jsem," zvolala. "Jsem, a co má být?"
Ten hlas zněl ostře a neúprosně.
"Co chceš? Proč se neukážeš?" nepřestávalo děvče provokovat.
"Protože tě hodlám zabít," řekla Sylvara.
Děvče mlčelo.
"Tak rychle," řeklo nakonec.
Sylvara byla tak překvapená, že se dívce ukázala. Vystoupila ze stínu stromu a zírala na ni. "Co jsi to řekla?"
Děvče se zamračilo. "Abys mě zabila rychle a aby to nebolelo, skřítko."
Sylvaru začala ta dívka zajímat. "Copak ses zbláznila? To už nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy?"
"Jistěže ne," vyprskla smíchy dívka, "Nevšimla sis, že jsem v obrovském hustém lese bez jakékoli naděje na záchranu? Zemřela bych hlady, nebo by mě sežrala nějaká hnusná sadistická svině."
"Jako já," odtušila Sylvara.
"Ne," odpověděla dívka, "když jsme se tak rychle spřátelily, tak doufám, že ty to uděláš jemně. Copak nemáš šípy s jedem? Jaký máš jed?"
Sylvara byla čím dál tím překvapenější a zaraženější. "Pavoučí," řekla po chvíli.
"No vidíš, to by mohlo jít rychle."
Teď se Sylvara zatvářila trochu dotčeně. "Jak to myslíš? Je to nejlepší, co se dá sehnat."
Dívka se uchechtla a zavrtěla hlavou. "To k vám ani nedováží Orchidejovou mízu? Směšné."
"Míza je tak trochu ilegální," ušklíbla se Sylvara, "a já tě začínám mít dost."
"Nemusíš se mnou mluvit. Prostě natáhni luk."
"Škoda šípů," zahuhala skřítka, "nebudu tě zabíjet."
"Že ne?" podivila se dívka. Posadila se na jehličím poseté zemi a Sylvara si ji tak mohla dobře prohlédnout. Skoro se až lekla její podoby. Kromě vlasů a barvy očí vypadaly téměř shodně. Zatímco Sylvara, jako všichni skřítci, měla krásně rezavé vlasy, ale tak krátké, aby se ještě ani nedaly zastrčit za ucho, dívka něla blond, téměř bílé vlasy až někam do půlky stehen. Oči, které měly stejné, ale jinak barevné, protože Sylvara je měla zelené, jak se na skřítku patřilo, a dívka je měla úplně černé bez jakékoli známky jiné barvy, se jim oběma rozšířily překvapením.
"Jak to?" vyhrkla dívka.
"Myslíš, jak to, že..." koktala Sylvara.
"No právě."
Pak mlčely a obě si prohlížely obličej té druhé. Obě měly ostře řezané rysy a byly moc krásné, dlouhý, elegantní krk, takový, jaké mají labutě, hezké rty a dlouhé řasy, jako koně.
Sylvara pak přešla k dívce a podala jí ruku, aby mohla vstát.
"Myslím, že by nebylo zrovna chytré tě teď zabíjet," řekla Sylvara. "Alespoň do doby, než zjistím, proč vypadáš jako moje dvojče."
Děvče ruku nepřijalo a stouplo si samo, i když bylo už na první pohled úplně vyhladovělé a unavené.
"Stejně tu zemřeme," odseklo. "Neznám nikoho, kdo by se odtud dokázal dostat. Jsme někde v Pomelovém údolí, a je úplně jedno, jestli jsme pět metrů od hranic lesa, nebo v jeho středu, protože nemáme nejmenší šanci se dostat ven."
"Sleduj, ty hloupá," odtušila Sylvara, která byla zvyklá, že lidé považují Pomelový les za jeden z nejhorších způsobů smrti. Bloudíte tak dlouho, dokud nezemřete. Není jiné cesty zpět.
Sylvara zavřela oči a vzpomínala na cestu sem. několikrát prudce zahýbala a zase se vracela. Točila se různými směry, chvíli doleva, chvíli doprava, kam až její paměť sahala a nakonec oči otevřela a zářivě se usmála. "Tudy."
Vykročila rázným krokem, děvče šlo za ní a zpívalo si nějakou melodii. A po půlhodině úplného mlčení opravdu vyšly z lesa. Dívka chvíli nemohla uvěřit, že vidí něco jiného než stromy a jehličí, ale bylo to tak; viděla trh se zbraněmi, oblečením a jídlem, všude skřítky, dovádějící děti, psy u boud, chaloupky, sochy, květiny a říčku - prostě skřítčí město, takové, jaké viděla už kdysi dávno.
V dívce se probudila chuť do života, všech pět smyslů a začala znovu cítit základní potřeby.
"Tys mi zachránila život," řekla překvapeně. "Dostalas mě z lesa."
Sylvara se zachichotala. "A to sis ještě nedávno myslela, že tě chci zabít."
"Ale tys mě chtěla zabít."
"No dobře..."
Pokračovaly spolu cestičkou mezi domky, které byly převážně ze dřeva, až k chatce Sylvary. Byl to jeden z podprůměrných domků, v oknech nebyly žádné květiny a celkově nezapadal do malebného prostředí skřítčí vesničky. Sylvara vkročila mezi záhonky, které tvořila jen hlína a plevel, otevřela dveře a posunkem naznačila dívce, aby šla dál.
A dívka šla.

"Jak můžu vědět, jestli ti mám věřit?" zeptala se dívka a znovu zmínila fakt, že ji Sylvara chtěla ještě před chvílí zabít, což byla skutečnost, která ji moc neuklidňovala.
"Nemůžeš," odpověděla klidně Sylvara. "Odkud vůbec jsi?"
"Já jsem... odjinud," odpověděla.
Sylvaře spadla brada.
"Jak to myslíš, odjinud? Myslíš tím..."
"Jo, myslím tím Nadsvět. Prošla jsem portálem z Matičáku."
"No ty kecáš."
Sylvara si sedla naproti ní a zírala na ni jako na zázrak. "Ty jsi člověk!"
"Jo," odpověděla klidně. "Jo."
"A proč jsi tady?"
"Vždycky jsem věděla, že v suterénu školy je ponorka z druhé světové války. No tak jsem ji chtěla najít, ale místo toho tam byl průchod do Podsvětí, tak jsem se spokojila i s tím."
"Jak je to dlouho?"
"Už fakt dlouho. Minimálně patnáct dní, možná i víc. Kentauři mě vyhnali do lesa. Museli vědět, že tam zemřu. Propadla jsem zoufalství, fakt jsem se bála, když jsi přišla, už mi bylo všechno jedno."
"No, to jsem si všimla. Jak se jmenuješ?"
"Karolína. Promiň, ale nemáš něco na pití?"
Sylvara se zvedla a ze sudu v rohu místnosti nabrala do hrnečku trochu vody. Podala ho dívce a znovu si sedla. Pak se zamyslela.
"To tady není zrovna běžné jméno," poznamenala Sylvara. "Nebude ti, doufám, vadit, když tě přejmenujeme na Karu?"
"Absolutně ne," řekla, když vypila na jeden lok všechnu vodu, "ale myslím, že i tak budu dost nápadná."
"Není to moc pravděpodobné, ale kdyby tě někdy potkal jeden z klanu kentaurů, kteří tě vyhnali do lesa, mohli by tě pak už rovnou zabít."
Kara pokrčila rameny. "To je možné."
"Ach jo. To jsem si zavařila." Sylvara se zhluboka nadechla a usmála se na Karu. "Ale zvládneme to a já musím zjistit, proč vypadáme tak podobně."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama