Trochu jiná červená Karkulka

20. února 2009 v 22:41 | Sobisek
Seděla na zápraží a vzpomínala na dobu, kdy jí vážně ještě bylo těch devět let. Tehdy to ještě moc nechápala, ale už tehdy jí vedl příběh. Rozprostíral se přes celou její vesnici a okolní les. Byl jako žába, která se usadí v jednom rybníčku a nestěhuje se dál, protože jí to místo prostě stačí. Raději si ho uzpůsobí k obrazu svému. A stejně tak to bylo i s příběhem. Usadil se na jednom místě a přizpůsoboval ho podle svého. Včetně lidí.
Kdysi dávno kohosi najednou zničehonic napadlo, že říkat jedné dívence z vesnice Karkulko kvůli jejímu červenému čepečku je přece hrozně originální a vtipné. To byl příběh teprve malým pulcem. V době, na kterou vzpomínala nynější Karkulka, měl příběh už v rybníčku rozestavěný nábytek, vytapetované stěny a pořádal party.
Když slavila své první deváté narozeniny dostala od maminky košík s bábovkou a červeným vínem. Aby prý zašla za babičkou, která bydlí v lese a je nemocná, na návštěvu, aby jí nebylo smutno. A pak už to šlo ráz naráz. V lese potkala Vlka, se kterým se dala do řeči. Prozradila mu, kam jde a tak dále a tak dále. Poprvé pro ni byla ta záležitost se sežráním a páráním břicha trochu šokující, ale nakonec si zvyknete na všechno. Zvlášť když se z toho stane denní rutina.
Na malý papír dopisovala poslední rady pro svou nástupkyni. Bude to ta malá ze statku odvedle. Vídala ji chodit v červeném čepečku. Zítra jí bude devět let a příběh si to zase zařídí podle svého. Kolem jedné hodiny se zvedla z křesla a vydala se na cestu. U dvou dubů se zastavila a čekala. A jako každý den také uslyšela vzdálené hlasy dřevorubců.
"Jé, to jsem se ale lekla!" zapištěla vysokým hláskem, když spatřila vlka, který se právě vynořil zpoza stromu.
"Mě se nemusíš bát maličká, jsem hodný vlk," ozvala se odpověď.
"No tak to by už pro dnešek zas docela stačilo myslím," usoudila Karkulka a vykročila po pěšině. Vlk vedle ní.
"Máš se?" začal zlehka.
"Skvěle, jako vždycky." V odpovědi už chyběl i ten náznak sarkasmu, který se tam vloudil asi po deseti letech. Dnes už jich měla za sebou 50 a některé věci vás prostě časem začnou nudit.
"V lese se objevila nová liška," nadhodil.
"Ale, budu hádat. Její jméno začíná na…B!"
"No jo, máš pravdu," přisvědčil neochotně, "je to zase Bystrouška."
"Pch, žádná inovace," odfrkla si.
Vlk jí chtěl připomenout, že zrovna ona o inovacích nemá moc co mluvit, ale vzpomněl si, jak se jednou Karkulka vydala do lesa ráno sama a došla až k jeho západnímu okraji. Našla tam časopis. A když se dočetla cosi o pubertě, rozhodla se, že to taky zkusí. Následující den se dostavili s Vlkem k babičce až okolo půlnoci a to silně ovíněni vínem z košíčku a brebentili cosi o houbičkách, alespoň tak jim to pak babička vyprávěla. A to koneckonců byla určitá inovace. A tak raději mlčel.
Došli ke staré borovici, u které se vždycky museli rozdělit. Jen se na sebe podívali.
"Ještě mi musíš…" připomněl.
"Říct kam jdu, já vím." A znovu nastoupil příběh: "Jeminkote pane vlku, do chaloupky u pramene potoka. Už se těším na babičku," a proti své vůli se usmála tím nevinným dětským úsměvem. Když příběh povolil, otočila oči v sloup.
"Nic neříkej. Dneska ta intonace byla fakt příšerná."
Vlk se jen usmál, otočil a vyrazil svou cestou.
Když se vydala dál sama, přemýšlela, proč jí vlastně ani není líto, že je to naposled. Jedině po Vlkovi se jí asi bude stýskat. Přeci jen je to starý dobrák a párkrát, když příběh nedával pozor tak, jak by měl, si užili i dost legrace. Přistoupila ke dveřím chaloupky a zaťukala. "Dále," ozvalo se. Už hodněkrát se Vlkovi snažila vysvětlit, že na takovýhle hlásek by mu prostě nikdo jiný neskočil. Ona musela. Když se pak podivovala nad velikostí jeho zubů, naposledy na něj mrkla.
Dřevorubec, který poté dorazil, byl mírně otřesen, když rozpáral Vlkovi břicho a vystoupila ven jen babička. Karkulka už oči neotevřela. Babička si jen povzdechla a požádala ho, aby ji odnesl. Když ji pokládal na druhém konci lesa, kam ho nohy zavedly ani nevěděl proč, ani si neuvědomil, že místo devítiletého děvčátka s červeným čepečkem tam ukládá vysokou černovlásku v modrých šatech. Nedlouho poté, co se vzdálil, se u těla objevili Šmudla s Prófou a jásavě vykřikovali na všechny strany, že ji konečně našli.
V tu samou chvíli malá holčička v červeném čepečku právě přelézala zábradlí u vedlejšího domu. Táhlo ji to tam. Ten velký košík v rohu, to bylo ono. Byl prázdný, až na malý papírek. Stálo na něm: Od Karkulky pro tu další. Když ho rozevřela objevilo se:
Inovace jsou nutné! Přemýšlela, co je to inovace, ale četla dál. Vypadalo to jako nějaké podivné pokyny. Nerozuměla tomu. Ale papírek si schovala, protože co kdyby.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama