V objetí zimy

28. února 2009 v 7:35 | Sobisek
Začalo sněžit a já vztekle spustila záclonku. Copak tohle nikdy neskončí?! "Možná jsme měli počkat, paní! Pan Jaromír měl pravdu …" Svatava si zimomřivě přitáhla kožešinku. "A zmeškat tak ples k bratrovým zásnubám?! To nikdy!" odsekla jsem jí ostře. "Nenechám si ho ujít a žádné počasí mě nezastaví, jasné?!" Navíc, mě to už u strýce přestalo bavit a chtěla jsem domů. "Mužům je zima, paní." namítla má společnice nesměle. "No a? Nám také není právě horko a oni jsou k tomu navíc vycvičeni, ne? A taky jsou za to dobře placeni!" mávla jsem rukou nad její námitkou. Ke své nelibosti jsem si všimla, že jsme zastavili. Podrážděně jsem se vyklonila z okénka a netrpělivým gestem přivolala kapitána, který vedl naši skupinu. "Proč to zdržení?" zeptala jsem se přísně. "Hlídky zahlédly početnou vlčí smečku, paní! A protože se začíná šeřit, tak chci založit tábor! Snad je oheň odradí, paní!" Zamračila jsem se. "Copak pár vlků pro naše vojáky představuje problém? Ať vezmou luky a jednoduše je postřílejí a my pojedeme dál!" Kapitán se zakabonil. "Paní, je mi známo, že chcete být brzy doma, ale já zodpovídám za vaši bezpečnost a proto se dnes utáboříme tady!" Jeho odpověď mě ani v nejmenším nepotěšila. "Pojedeme dál, kapitáne! A to hned!" upřeně jsem se na něho zadívala, ale on jen potřásl hlavou. "Ne, paní!" pronesl rozhodně. "Budu si stěžovat bratrovi!" pevně jsem sevřela rty. Uklonil se mi. "Jak si přejete, paní!" Odešel a já měla sto chutí po něm něco hodit. "Hrubián jeden! Však bratr ho naučí, jak se má ke mně chovat! Tohle si líbit nenechám! Zvláště ne od nějakého vojáčka!" vztekle jsem udeřila rukavičkou o stěnu kočáru. Z dálky k nám dolehlo táhlé zavytí. Všimla jsem si, jak Svatava pobledla a viditelně se zachvěla. "Uklidni se! A přestaň se třást!" přikázala jsem jí. "Stejně to bude jenom pár toulavých psů a kapitán z toho nadělá! Hraje si na důležitého!" pohrdavě jsem se ušklíbla. Moje slova ji však neuklidnila, ale snažila se to skrýt. "Ale říká se, že když jsou vlci hladoví, tak útočí i na lidi, paní." Navlékla jsem si rukavice. "A i kdyby to byla pravda?" pokrčila jsem rameny. "Máme tady deset silných a dobře vyzbrojených mužů, Svatavo!" Otevřela jsem dvířka a opatrně seskočila na zem. Okamžitě jsem zapadla skoro po kolena. Zaklela jsem, ale statečně se brodila ke kapitánovi. "Tak kde je ta smečka?" otázala jsem se ho. Beze slova ukázal na obzor, kde jsem zahlédla několik siluet. "Říkal jsi, že je početná …" začala jsem ironicky, ale on mě přerušil. "Podívejte se lépe, paní! A trochu doleva!" něco v jeho tónu mě přimělo poslechnout. Zadívala jsem se určeným směrem a ztěžka polkla. Tam jich už bylo několik desítek … Najednou jsem dostala strach. "Běžte do kočáru, paní! Hned!!" Bez námitek jsem se vrátila zpátky a pečlivě za sebou zavřela dvířka. "Paní? Co se děje?" Svatavin hlas byl plný obav. "Je jich trochu víc …" přiznala jsem tiše. Jako na potvrzení mých slov se ozvalo další zavytí. Tentokrát bylo mnohem blíž a mě z toho zamrazilo v zádech. "Naši to zvládnou, že ano?" otázala se mě Svatava šeptem. "Jistě!" odvětila jsem také šeptem, ale byla ve mně malá dušička. Těch bestií bylo opravdu moc, ale naši vojáci byli dobří. Bratr vždy trval na tom, aby mě doprovázeli ti nejlepší z nejlepších. A strýc také … Ani jsem nevěděla, kdy to celé vlastně vypuklo. Najednou se všude kolem ozýval divoký křik mužů, hlasité vrčení a štěkot a bolestivý křik i skučení … Svatava vykřikla hrůzou a vyskočila z kočáru. "Stůj!" vrhla jsem se za ní a zakřičela jsem na ni, ale ona se bezhlavě rozběhla pryč. Viděla jsem, jak se na ni skočila jedna z těch stvůr a strhla ji k zemi. Sníh se zbarvil krví … Zaječela jsem a v panice se rozběhla na druhou stranu, než utíkala nebohá Svatava. Zaslechla jsem, jak na mě kapitán volá, ať se vrátím zpět do vozu, ale nedbala jsem toho. Chtěla jsem pryč, co nejdál odsud a to co nejrychleji … Běžela jsem, co mi síly stačily. Jenže ty mi brzy začaly docházet, protože jsem se při každém kroku zabořila hluboko do sněhu. Snažila jsem se nevnímat chlad, který se mi brzy začal dostávat pod kůži, ani bolest v boku, protože jsem na takovou námahu nebyla zvyklá. Obvykle jsem se jen procházela v zahradách našeho paláce. Bez dechu jsem doběhla do nějakého lesíka, kde jsem se zhroutila na zem. Plíce mě pálily jako oheň a v uších mi stále zněly výkřiky plné hrůzy a před očima jsem viděla Svatavino tělo v tratolišti krve … Zoufale jsem se rozvzlykala a přitiskla si dlaně na uši, ale nijak to nepomohlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama