V objetí zimy 11

28. února 2009 v 7:39 | Sobisek
Byl hezký den, svítilo sluníčko a já si sedla s prací na zápraží. Došívala jsem právě Vladanovi nový pár mokasínů. Ty jeho staré už byly k nepotřebě. Podrážka už byla skoro prošlapaná a už taky nevypadaly právě nejlíp! Bylo sice chladno, ale sluneční paprsky měly sílu, takže jsem se pohodlně vyhřívala, když se objevili. "Héééj!" polekaně jsem sebou trhla a zadívala se směrem, odkud se ten výkřik ozval. Přibližovaly se dvě prostovlasé postavy. Když přišly blíž, tak jsem si uvědomila, že je to muž a žena. To mě trochu uklidnilo, ale stejně jsem se obávala, co z toho bude. Vstala jsem a uvažovala, co mám dělat. Než jsem se mohla rozhodnout, tak došli až ke mně. "Páni, takže Vladan do toho konečně praštil, co? A že nic neřek, holomek jeden!" Žena ho dloubla loktem do žeber. "Nech toho! Copak nevidíš, že se nás to děvče bojí?" vyčítavě na něho pohlédla a s milým úsměvem se obrátila na mě. "Odpusť! Já jsem Marta a tohle je můj muž, Robin! Bydlíme severně od vás, tak asi tři hodiny pěšky! Občas se s Vladanem navštěvujeme a když je dneska tak hezky, tak jsme se rozhodli, že se za ním zajdeme podívat." Měla příjemný hlas a milý obličej rámovaný světlými vlasy. "Ale Vladan tu není." nevěděla jsem, jestli je rozumné jim to říkat, ale nemohla jsem mlčet. "Šel na obchůzku …" Robin mě přerušil. "Velký nebo malý okruh?" zeptal se bez okolků. "Malý." odpověděla jsem ihned. "Prima, tak já mu půjdu naproti a vy dvě si tu zatím popovídejte o holčičích věcech!" mrkl na nás, políbil svoji ženu na tvář a rychlým krokem se od nás vzdaloval. Pohlédla jsem na svoji společnici. "Nepůjdeš dál? Udělám čaj a dáme si něco k jídlu …" navrhla jsem nejistě. Připadala jsem si tak nějak zvláštně, ale moc hezky. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem měla někoho pohostit. Tedy já sama. Ne jen, někomu nařídit, aby se o to postaral. Marta se na mě usmála. "To by bylo skvělé! Jsem docela utahaná!" přiznala vesele. "To víš, není to žádná zábava všude tahat tenhle buben!" S úžasem jsem si uvědomila, že je těhotná! "Tak proč jsi nezůstala doma?" vylétlo ze mě, zatímco jsem otevírala dveře. "Jak dlouho tu žiješ s Vladanem? Moc dlouho asi ne, viď? Tak věz, že ti občas poleze na nervy, ostatně jako každej chlap! A pak uděláš cokoliv, jen aby ses dostala někam mezi lidi! Jenže vesnice je moc daleko, tam bych v tomhle stavu nedošla, takže musím vzít za vděk Vladanem!" poťouchle se pousmála. "A teď i tebou!" Gestem jsem ji pozvala dál a ona si svlékla tuniku, kterou zavěsila na věšák u krbu. Nechápala jsem, jak jsem mohla její požehnaný stav přehlédnout. Posadila se ke stolu a natáhla si nohy. "Nádhera …" Postavila jsem vodu na čaj a nabídla jí chleba a sýr. Vděčně obojí přijala. "Mám teď skoro pořád hlad!" vzdychla si. "Nechci vidět, jak budu vypadat, až se prcek narodí!" Voda začala vřít a já tam vhodila byliny. "Kdy to čekáte?" otázala jsem se zvědavě. Docela jsem se bála toho, že mi začne rodit tady. "Počítám tak za dva tři měsíce! To záleží na tom, jak se děcku bude chtít! Jak se vlastně jmenuješ?" Postavila jsem na stůl hrnky a taky si sedla. "Stázka." Plácla jsem jméno, kterým mě Vladan nazýval. Tedy když měl náladu a chtěl být na mě milý. Když se na mě zlobil, tak mě oslovoval jasnosti. Bylo pro mě děsivé slýchat ten titul z jeho úst. Tehdy zněl skoro jako urážka a většinou býval předzvěstí maléru, který mě čekal. A obvykle po něm následoval trest. "Říkalas něco o nějaké vesnici …" tázavě jsem hleděla na Martu. "Je daleko?" Marta potřásla hlavou. "Jak se to vezme! Asi tak půlden cesty. Když vyrazíš při východu slunce, tak tam budeš krátce po poledni! Až sníh roztaje, tak se tam určitě s Vladanem vypravíte! Vlastně budete muset, protože Vladan tam jezdí prodávat kůže a nakupovat zásoby. A Robin taky, jenže ten tam tohle jaro nejspíš pojede beze mě!" povzdechla si lítostivě. "Vždycky na jaře se tam pořádá veselice! Bude se ti to líbit! Tančí se, zpívá se a hoduje až do rána …" Neměla jsem to srdce jí říct, že na žádnou takovou veselici nejsem zvědavá. Pochybovala jsem totiž, že by se mohla rovnat bálům na hradě mého bratra. Ty trvávaly několik dní a shromažďovala se tam vybraná šlechta z celého království. Nemohla jsem ani spočítat s kolika šlechtici jsem na nich tančila. Byli to skvělí tanečníci a společníci. Jen mi teď v porovnání s Vladanem přišli takoví … neduživí … zženštilí … Nedovedla jsem si představit, že by byli schopni přežít tady v horách. " … a mají tam takové vynikající koláčky s povidly nebo tvarohem … jsou prostě úžasné!" Ještě hodnou chvíli o nich básnila a mně se začaly sbíhat sliny. "Umíš je upéct?" Marta se zasmála. "Znám recept, ale už na to nemám sílu!" Cítila jsem, jak se mi ústa roztahují v širokém úsměvu. "To nech na mě! Jen mi řekni, co s čím mám smíchat …"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama