V objetí zimy 5

28. února 2009 v 7:37 | Sobisek
Polekaně jsem sebou trhla, když se rozlétly dveře a v nich se objevil Vladan. Na pár vteřin se mu v očích objevil nevěřícný výraz, ale brzy se vzpamatoval. "Cos tu, u všech svatých, vyváděla?!" zařval zuřivě. A já se pro jistotu z postele přesunula na druhou stranu stolu, který mi poskytoval ochranu. Aspoň jsem si to myslela. "Nic!" odsekla jsem naštvaně. "Ten hloupý oheň zhasnul a já se ho snažila rozdělat! Což se mi ovšem nepovedlo, a tak jsem tu celej den mrzla!" dodala jsem rozmrzele. Doufala jsem, že mu dojde, že je to jeho vina! "To ale nevysvětluje ten binec kolem!" ukázal na tu spoušť kolem, zul si sněžnice a spolu s mrtvými zvířaty je hodil ven za dveře. Rozhlédla jsem se kolem a musela přiznat, že má pravdu. Na podlaze byly poházené nejrůznější věci, jak jsem hledala nejprve něco k jídlu, protože jsem nevěřila, že by mě tu opravdu nechal jen o chlebu. A pak jsem se zase snažila najít něco teplejšího na sebe. Šaty jsem si v mezích možností vyspravila, ale jakmile vyhaslo v krbu, tak mi byla strašná zima. A taky jsem si nějak potřebovala vybít svůj vztek. "Měla jsem hlad! Ale nebudu jíst obyčejný chleba! A ještě ke všemu samotný! Jsem princezna!" sdělila jsem mu, neboť se mi zdálo, že si tohoto faktu není dost vědom. "A taky mi bylo chladno! A tady není ani kousek dřeva!" vyčítavě jsem se na něho dívala. Stál bez hnutí a dýchal zhluboka. "Když nechceš chleba, tak nemáš hlad!" oznámil mi po chvíli. "A dřeva je tady fůra! Stačilo jen, abys vystrčila ten svůj fajnovej nos ven a viděla bys ho! Začni uklízet!" přikázal mi a začal se svlékat. "Nejsem tvoje služka! Ukliď si to sám! A rozdělej oheň! Je mi zima!" Sedla jsem si na postel a zachumlala se do deky. "Něco jsem řekl!" v jeho hlasu zazvonila ocel. "Já taky něco řekla!" nehodlala jsem se nechat zastrašit. Nikdy bych neřekla, že někdo tak velký může být tak rychlý! Než jsem se nadála byl u mě, vytáhl mě na nohy a mrštil mnou na podlahu. "Co děláš?!" vyjekla jsem a ohlédla jsem se po něm. Stál jen kousek ode mě a s očima ztmavlýma hněvem si odepínal opasek. "To nesmíš …" snažila jsem se dostat co nejdál od něj, ale byla jsem moc pomalá. Volnou rukou mě zvedl ze země a ohnul přes stůl. Ječela jsem, jako by mě na nože bral, ale nebylo mi to nic platné. Pevně jsem stiskla zuby, abych nevykřikla bolestí při první ráně, která dopadla na můj zadek. Mé odhodlání však brzy vzalo za své … Brečela jsem jako malá holka a prosila ho, aby přestal. Ale on byl k mým prosbám hluchý. Nakonec jsem už nebyla schopná ani mluvit, jen jsem vzlykala. Teprve tehdy moje bití skončilo. Vladan mě pustil a já se sesunula na zem, odkud jsem vytřeštěnýma očima sledovala, jak se opásal. "Uklízej a dělej!" založil si ruce na prsou. "Nemůžu …" vzlykla jsem. "Dostalas snad málo? Milerád ti přidám!" S hrůzou jsem si uvědomila, že jeho prsty opět spočinuly na sponě jeho pásku. A zachvěla jsem se strachy. "Ne …" vyhrkla jsem rychle. "Ale … nepamatuji si, kde co bylo …" hlesla jsem zlomeně. "Tak si budeš muset vzpomenout, jasnosti! Jdu na chvíli ven! Jestli tady bude takovej čurbes, až se vrátím, tak se připrav na další kolo!" Bez dalšího se sebral a nechal mě samotnou. Moc jsem toužila schoulit se do klubíčka a vyplakat se, ale věděla jsem, že si to nemohu dovolit. Nepochybovala jsem o tom, že svoji hrozbu splní! S bolestivým sykáním jsem se postavila a s pláčem jsem sbírala věci. V duchu jsem se modlila, abych je vracela aspoň přibližně na původní místa … Dveře se znovu otevřely a vstoupil Vladan. Zkoumavě se rozhlédl po srubu. "No, vidíš, že to jde!" Ulevilo se mi. Bála jsem se dalšího výprasku. "A teď oheň! Pojď sem!" Jen nerada jsem ho poslechla. Chtěla jsem se držet z jeho dosahu, ale něco mi říkalo, že neposlechnout ho by bylo teď značně nemoudré. "Dobře se dívej!" Ukázal mi, jak se používá křesadlo. Za chvilku mu pod rukama vykvetl ohnivý květ a já se zatetelila radostí. Bude teplo! " Ode dneška je to tvoje starost! Nechci se vracet do vymrzlého srubu, jasné? Nějakou dobu tu se mnou pobudeš a nebudeš mi jen zbůhdarma ujídat chleba! Jestli chceš bejt v teple a jíst, tak se budeš muset snažit, jasnosti!" přísně se na mě zadíval. "A jak dlouho tu budu?" spolkla jsem svoje námitky. Pokrčil rameny. "Počítej, že určitě do jara!" Hrklo ve mně. Byl teprve listopad! "Počkej, Vladane! Vezmi mě do města! Prosím! Bratr se ti královsky odmění! Slibuji!" prosebně jsem se na něj podívala. "Ani nápad! Nepřijdu kvůli tobě o výdělek z týhle zimy! A co se té královské odměny týče, tak ti nevěřím! Ráno jsi mi slibovala zmrskání a vězení a teď odměnu! Jakápak by asi byla, co?" otázal se posměšně. "Prosím, Vladane, já chci domů!" zašeptala jsem zdrceně. "Tak to máš smůlu, jasnosti! Zvykej si!" dostalo se mi lakonické odpovědi. "Prosím, Vladane! Dostaneš zaplaceno … Osobně se o to postarám!" snažila jsem se ho přesvědčit. Chtěla jsem pryč z tohohle proklatého místa, pryč od něj! Jenže on zůstával neoblomným. "Řek jsem na jaře! A dost! Nebudu skákat, jak pískáš! Tady rozkazuju já a ty posloucháš! A pokud ne …" významně se odmlčel a já ztěžka polkla. "Rozumíme si, jasnosti?" Roztřeseně jsem přikývla. "To jsem rád! A teď do postele!" pronesl nesmlouvavě. Cítila jsem, jak se mi vytrácí barva z tváří. "Ne …" špitla jsem zoufale. "Hned!" výhružně se zamračil a já jsem ho se slzami v očích poslechla. Lehla jsem si na lůžko, přetáhla přes sebe deku a odevzdaně očekávala svůj osud … Vnímala jsem, jak se natáhl vedle mě. Dlouhou dobu jsme leželi v naprostém tichu, které přerušoval jen praskot v krbu. "Vladane?" odvážila jsem se hlesnout. Nebyla jsem si jistá, zda chci slyšet jeho odpověď, ale musela jsem se zeptat. "Ty nechceš … ty se mnou nebudeš?" Zaslechla jsem, jak si povzdechl. "Tak zoufalej ještě nejsem a už spi!" Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, ale jeho poznámka mě zabolela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama