V objetí zimy 6

28. února 2009 v 7:37 | Sobisek
Ráno jsem se probudil jako první a nedokázal se ubránit úsměvu. Anastázie Alexandra spokojeně oddychovala. Než jsme usnuli, tak se snažila držet, co nejdál ode mě, ale teď se ke mně tulila, jako bychom byli milenci. Nijak jsem neprotestoval. Bylo to příjemný, tak proč bych si to neužil, ne? Vypadala tak bezbranně, až to bylo neuvěřitelné. Pozorně jsem si ji prohlédl. Jemný obličej rámovaly kaštanové vlasy, které jí v neuspořádaných vlnách splývaly na ramena. Postavou byla drobounká a tak o hlavu a půl menší než já. Teprve teď jsem si uvědomil, jak snadno jsem jí mohl tím včerejším nářezem ublížit! Jistě, zasloužila si ho, ale já si měl zachovat chladný rozum! Pomalu se rozednívalo. Jen nerad jsem se vymanil z jejího objetí, ale bylo na čase vstávat. Oblékl jsem se, vzal kotlík a vyšel ven, kde jsem do něj nabral trochu sněhu. Vrátil jsem se zpátky a ona stále ještě tvrdě spala. Na okamžik mě napadlo nechat ji ještě několik minut snít, ale pak jsem to zavrhl. Proč bych na ni měl brát nějaké ohledy? Pochyboval jsem, že ona je někdy na někoho brala! Zavěsil jsem kotlík do krbu a rázně jsem bouchl do stolu. "Vstávat, jasnosti!" Trhla sebou, otevřela oči a zmateně se rozhlížela kolem. Nedal jsem jí čas, aby se vzpamatovala. "No, tak! Bude to?! Máš tu něco na práci!" Upřela na mě nechápavý pohled. "Oheň je tvoje starost!" připomněl jsem jí. "A přijde ti, že hoří?" Zaraženě potřásla hlavou. "Ne …" špitla tiše. "Tak do toho, jasnosti!" vyzval jsem ji nesmlouvavě. Koukla na mě vztekle, ale po chvíli se začala nemotorně hrabat zpod deky. Sledoval jsem, jak se nešikovně pokouší rozdělat oheň. Rozhodl jsem se ji trochu povzbudit. "Bude to ještě dneska?" Bleskla po mně očima. Zjistil jsem, že byly černý jako uhel. "Dělám, co můžu!" odsekla. "Jenže špatně, jasnosti! Vem si tohle!" hodil jsem jí svazek větviček. "Pak se ti to snad podaří!" Se zaťatými zuby mě poslechla. Povedlo se jí zapálit plamínek, ale pořádně se při tom nadejchala kouře a rozkašlala se. "Dobře!" pochvalně jsem kývl. "Udělej čaj a dáme se do jídla!" Pohlédla na mě se svraštělým obočím. "Nejsem tvoje slu …" začala, ale nenechal jsem ji domluvit. "Chceš jíst, jasnosti?" zeptal jsem ostře. "Jestli jo, tak si to musíš zasloužit! A to pořádně!" dodal jsem významně. "V pytlíku na římse jsou sušené lístky jahodníku! Hrst jich nasyp do vody, až se začne vařit! A dávej, pozor, ať ti to nepřeteče! Za chvíli budu zpátky!" nechal jsem ji, ať se snaží, jak umí, a vydal se do přístěnku pro něco k snídani. Vybírat nebylo moc z čeho, protože jsme včera snědli poslední bochník. Ale zbyly tam ještě nějaké bramborové placky, které jsem si upekl asi před třemi dny. K tomu jsem přidal kus tvrdého sýra a hroudu tvarohu. Ten jsem dostal od Marty, když jsem u nich byl naposledy na návštěvě. Všechno jsem to přinesl do srubu. Anastázie si k mé radosti vedla docela dobře. Z kotlíku se kouřilo a ve vzduchu jsem cítil jahody. Vyndal jsem dva dřevěné talíře, dal na ně každému jednu placku, několik kousků sýra a trochu tvarohu. "Nalej to přes sítko do hrnků!" S obavami jsem očekával, jak se s tímto úkolem vypořádá, ale zvládla to bez nehody. "Tak ke stolu, jasnosti!" pozval jsem ji. Sedla si na židli a znechuceně si prohlížela svoji porci. "To je všechno?" zeptala se zklamaně. "Šunku nebo aspoň ovoce nemáš?" Několik okamžiků jsem na ni jen zíral. "Buď ráda za to, co je! Ale jestli nemáš zájem …" natáhl jsem se po jejím talíři, ale byla rychlejší. "Ne!" vyjekla polekaně a přitáhla si ho. "Jen jsem myslela, že …" kousla se do rtu. "Co?" se zájmem jsem se na ni zadíval. "No … že mě jen tak zkoušíš …" uhnula očima. "Tady nejsi na bratrově hradě! Jsi v horách, takže si to koukej uvědomit! Nejsou tady žádný služky, aby ti posluhovaly a staraly se o tebe! Tady si musíš všechno poctivě zasloužit! Jo, uznávám, není to nic moc. Dám ti najíst, abys neumřela hlady, o to se neboj, ale budeš pro to taky muset něco udělat!" tvrdě jsem si ji měřil. Začala nabírat do pláče. "Ani to nezkoušej!" varoval jsem ji vážně. "Nebo nějakou dostaneš, abys měla důvod!" Trhla sebou, jako bych ji už udeřil, ale hned přestala natahovat. "Něco si vyjasníme, jasnosti! Nejsem tvůj poskok, abys mě komandovala! V tomhle domě já poroučím a ty posloucháš! Bez řečí a žádný slzy na mě neplatěj! Jestli mě naštveš, tak ti zmaluju zadek, že si pár dní nesedneš! Ale jak jsem řek, hlady tě umřít nenechám! A ani zimou! Jak to tady bude vypadat je na tobě! Když budeš hodná, budeš se mít dobře! V mezích možností, to je ti snad jasný, ne? Ale když ne …" pokrčil jsem rameny. Překřížil jsem si ruce na prsou a pohodlně se opřel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama