V objetí zimy 7

28. února 2009 v 7:37 | Sobisek
Skoro bez dechu jsem Vladana sledovala. To, co říkal, bylo prostě neskutečné! Jak si mohl myslet, že mu tady budu sloužit? Jako nějaká služka! Problém ovšem byl, že si to očividně myslel. A já si musela přiznat, že všechny trumfy jsou na jeho straně. Byl silnější než já a, jak jsem zjistila, neváhal svoji fyzickou převahu použít. Díky jeho včerejšímu výprasku se mi moc pohodlně nesedělo. Ani ranní probuzení nebylo právě nejpříjemnější, i když pominu tu časnou hodinu! Pak jsem se skoro udusila kouřem a snídaně byla naprosto nechutná! Ale měla jsem hlad, tak jsem se zapřela. Rozhodla jsem se předstírat poslušnost. V žádném případě jsem nechtěla, aby mě znovu zbil! V duchu jsem si však přísahala, že mi za to zaplatí! Jen co se dostanu domů! Pak bude hořce litovat každé rány, kterou mi uštědřil! "Dobře!" snažila jsem se znít věcně, ale asi se mi to nepodařilo. "Budu se snažit tě nerozčilovat!" Doufala jsem, že mu to bude stačit a zapomene na ty řeči o práci. Jenže jsem se zmýlila. "To určitě budeš, protože jinak tě seřežu! A co se toho ostatního týče, tak si buď jistá, že to půjde taky!" oznámil mi ledově. "Řekla jsem, že se budu snažit! Ale jsem princezna, na to nezapomínej!" hrdě jsem se napřímila. "Umím vyšívat, malovat, hrát na loutnu, tančit … neumím rozdělávat oheň, vařit ani nic podobného!" Pousmál se a mě z toho zamrazilo. "Tak se to budeš muset rychle naučit! V zájmu zachování celistvosti tvého ctěného pozadí, jasnosti!" Cítila jsem, jak blednu. "Budeš mě mlátit za něco, co neumím, protože mě to nikdy neučili?!" zasyčela jsem na něj. "Ne! Nejdřív ti ukážu, jak se co dělá, jasnosti. Když budeš ochotná se učit, tak vejprasků zas tolik nedostaneš! A možná ani nebudou tak tvrdý …" Ztěžka jsem polkla. Nelíbilo se mi, že mluvil o mém bití, jako by se nechumelilo. Jako o něčem naprosto normálním a přirozeném. A zcela nevyhnutelném … "Tobě se to líbí, co?" hodila jsem po něm pohrdavě. "Máš tak rád i ostatní šlechtičny nebo mám to štěstí jenom já?" Zasmál se. "Kdepak, jasnosti! Ty jsi má jediná!" To mě vůbec nepotěšilo. "Nemusíš někam jít?" Napadlo mě, že třeba odejde jako včera a já budu mít od něj chvíli pokoj! A budu si moci znova lehnout. Ale on k mé nelibosti potřásl hlavou. "Dneska ne! Budeš se celej den těšit z mý společnosti! A taky nás čeká dost práce!" dodal s pohledem významně upřeným na mě. "A jaké?" zeptala jsem se s obavami. "Zadělat těsto na chleba, upéct ho, zpracovat maso, co jsem dones, poklidit tu …" vyjmenoval toho ještě spoustu. Zajímalo mě, o čem z toho si myslí, že budu dělat já, ale nesebrala jsem odvahu ten dotaz položit. "A taky musíme udělat něco s tvýma šatama! V tomhle tady nemůžeš chodit! Zmrzla bys!" Uraženě jsem k němu vzhlédla. "Máš snad něco lepšího?" Beze slova se zvedl a zamířil k truhle, která stála u stěny. Chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl nějaké hadry. Hodil je na postel. "Bude ti to velký, tak si to uprav!" Vyskočila jsem a zvědavě si je prohlídla. Byly to šedivé spodní šaty s dlouhými rukávy a hnědé svrchní bez rukávů. Látka byla režná, ale vše bylo čisté a zachovalé. A hlavně mnohem teplejší než moje vlastní. "Kde jsi k nim přišel?" nechápavě jsem se po něm ohlédla. "Do toho ti nic není!" skoro hrubě mě odbyl. "A taky si něco udělej s vlasama, ať ti nepřekážej!" Na lůžko dopadl dřevěný hřeben s širokými zuby a po chvíli dokonce i malé stříbrné zrcátko. Překvapeně jsem zamrkala. Copak tu ještě asi má za poklady? Zarazila jsem se. Poklady?! Panebože, tyhle onuce bych doma na sebe nevzala ani za nic, ale jak jsem za ně byla teď ráda! Co se to se mnou jen děje? Vladan si toho nejspíš všiml, protože se polohlasně zasmál. "Když jeden nic nemá, tak mu stačí málo ke štěstí, co?" Kupodivu to neznělo ironicky, spíš jako holé zkonstatování pravdy, a já zahanbeně sklonila hlavu. "Tak to hoď na sebe, holka!" vybídl mě téměř laskavě. Vylekaně jsem k němu zalétla pohledem. "Nemohl bys …" rozpačitě jsem zmlkla. Pochybovala jsem, že mi to udělá k vůli. "Jo, jasně, slečinka potřebuje soukromí, co?" Hodil na sebe kožešinovou tuniku, vzal si nebezpečně vyhlížející nůž a zamířil ke dveřím. "Budu asi hodinu venku! Pak jdu dovnitř, i kdybys byla úplně nahá, jasný?" Nemohla jsem tomu uvěřit! "Děkuji!" hlesla jsem vděčně. "Moc se neraduj, jasnosti! Až se vrátím, tak se zastavíš až večer! A dávej pozor na oheň! Jestli ti zase vyhasne …" pronesl hrozivě a zavřel za sebou. Raději jsem přiložila a rychle jsem se převlékla. Měl pravdu. Šaty mi byly delší a širší, ale nebylo to zas tak hrozné. Když jsem si přes to dala svůj pás, tak to skoro nebylo ani poznat! Aspoň jsem se tím utěšovala. Jinak jsem určitě vypadala jako strašidlo, ale nechtěla jsem na to myslet. Když jeden nic nemá …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama