V objetí zimy 8

28. února 2009 v 7:38 | Sobisek
Stáhl jsem a vykuchal své úlovky. Usmál jsem se. Byly to dva docela úspěšné dny! Jestli to takhle půjde dál, tak to bude pěkně výnosná zima! Když jsem skončil s prací, tak jsem si očistil ruce sněhem, zvedl kastrol s masem a vrátil se do srubu. Klepáním jsem se nezdržoval. Anastázie stála u stolu a pokoušela se zaplést si vlasy, ale moc se jí to nedařilo. Bylo vidět, že na podobnou činnost není zvyklá. Postavil jsem hrnec na podlahu a přistoupil k ní. "Ukaž!" jemně jsem jí vzal hřeben z ruky a několika tahy pročísl její vlasy. Byly jako hedvábí. Rychle jsem z nich upletl cop. "A je to!" Byl jsem mile překvapen změnou, která se s ní udála. Najednou vypadala jako normální holka. Ztratila hodně ze své povýšenosti. Asi je pravda, že šaty dělaj člověka! Váhavě ohmatala můj výtvor a trochu nejistě se pousmála. "Děkuji …" Mávl jsem rukou a ukázal na hrnec. "Jdeme na to, holka! Vykostit, naporcovat, něco z toho nasolit, něco vyudit a z něčeho si udělat oběd!" Otevřela ústa, ale zamračil jsem se. "Nepokoušej mě, jasnosti!" zavrčel jsem na ni. Lehce pobledla, ale nic neříkala. "Pojď sem!" gestem jsem ji přivolal k sobě. Poslechla a postavila se mi po bok. "Dívej se!" vyzval jsem ji. Zručně jsem zpracoval prvního králíka. "A teď ty!" podal jsem jí nůž. Nešikovně ho uchopila a já se začal obávat o její zdraví. "Drž ho pevně! A dávej si pozor na prsty!" Nemotorně se pokoušela odkrojit kýtu. "Takhle ne! Nejdřív s tím zahejbej! Ukáže se ti, kde je kloub a půjde to líp!" Bleskla po mě očima, ale udělala, co jsem řekl. Šlo jí to jak psovi pastva, nicméně se snažila. Nechal jsem ji být a pustil se do dalšího kusu. Šlo mi to od ruky, takže, než ona dopižlala svého ušáka, já zvládl ten zbytek. Sundal jsem z police obrovský kameňák a na dno nasypal vrstvu soli. "Nakrájej menší kostky!" přikázal jsem jí. "Až budeš hotová, tak z nich udělej vrstvu, posol ji, pak dej zase maso a znova. Pokračuj, až to bude plný!" Netvářila se nijak nadšeně, avšak pracovala. Což mě nemálo potěšilo. Čekal jsem, že bude protestovat, ale zřejmě byla rozumnější, než jsem si původně myslel. A to bylo její štěstí! Nehodlal jsem se s ní nějak mazlit. Buď bude poslouchat anebo ponese následky! Připravoval jsem maso k uzení a občas ji zkontrolovat pohledem. Soustředěně krájela a házela kousky do hrnce … Před polednem jsme skončili a nad ohněm bublala masová směs. "Ukliď to tady, ať můžem zadělat těsto." přikázal jsem jí. "Nemůžeme si chvíli odpočinout?" prosebně na mě hleděla. "Ne." odvětil jsem prostě. Ublíženě si povzdychla, ale začala uklízet. Její zlobné pohledy mě pobavily. Než to uklidila, tak jsem připravil kvásek a uložil kameňák na místo. Na čistý stůl jsem pak nasypal mouku, přidal vejce, mléko a nakonec vzešlý kvásek. "Co z toho bude?" zajímala se. "Chleba jako víno, holka!" sdělil jsem jí vesele. "Jen aby …" neodpustila si pochybovačnou poznámku. "Však uvidíš! A zamíchej maso, ať se nespálí! Jestli je tam málo vody, tak tam trochu přidej!" instruoval jsem ji, zatímco jsem hnětl těsto. Odklopila pokličku a zkoumavě si prohlížela obsah. "Řekla bych, že je jí tam dost …" zamumlala. "Podej mi tu velikou mísu! Je ve skříni u dveří!" Přendal jsem hmotu do ní a postavil ji ke krbu do tepla. "Jak ti vlastně říkají? A netvrď mi, že Anastázie Alexandra …" ani jsem nevěděl, proč jsem se jí na to ptal. Snad aby řeč nestála. "Asi tomu nebudeš věřit, ale opravdu tak! Nebo paní!" Nevěřícně jsem potřásl hlavou. "Dost odtažitý, ne?" prohodil jsem k ní. "A proč by to mělo být jinak?" otázala se překvapeně. "Přece musíš mít někoho blízkého, ne? Někoho od koho bys třeba ráda slyšela i něco láskyplnějšího …" zarazil jsem, když jsem si všiml, že se jí plní oči slzami. "Třeba rodiče nebo bratr." dodal jsem po chvíli. S rodiči to nebylo nijak valné, to mi bylo jasné ve chvíli, kdy jsem to vyslovil, ale s bratrem to vypadalo o trochu nadějněji. "Rodiče zemřeli, když jsem byla hodně malá. Skoro si na ně ani nepamatuji." zašeptala. "A bratr mi doopravdy říká Anastázie." To mě dost překvapilo. Podle toho, jak se jím oháněla, bych řekl, že ji miluje a plní jí, co si zamane. "Myslel jsem si, že jste si s bratrem blízcí!" Smutně svěsila hlavu. "Ano i ne. Je to můj bratr a udělá pro mě všechno na světě a já ho mám moc ráda, ale je to i můj vládce … Nikdy mě neobjal kolem ramen nebo políbil do vlasů … Jednou jsem zahlédla jednoho našeho vojáka, jak se při návratu vítá se svými blízkými … a strašně jsem jim záviděla …" přiznala tiše a mně jí v tu chvíli bylo skoro líto. "Není všechno zlato, co se třpytí, víš?" dodala a já si uvědomil, že i ona má své starosti. Jasně, úplně jiné než třebas já, ale i tak ji trápily. Napadlo mě, že jsem měl vlastně docela štěstí. Jo, neměl jsem v životě na růžích ustláno, ale vždycky jsem měl někoho blízkého, na koho jsem se mohl obrátit. A to ona očividně neměla. Měla všechno, kromě maličkosti, která se nazývá rodina a přátelé. "Jdeme jíst!" raději jsem změnil téma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama