V objetí zimy 9

28. února 2009 v 7:38 | Sobisek
Dny poměrně rychle plynuly, ale k mému údivu nebyly tak hrozné, jak jsem se původně obávala. Jistě, Vladan byl ke mně tvrdý a nepřipouštěl žádný odpor. Když mi řekl, abych něco udělala, tak předpokládal, že to také tak bude. A když to tak nebylo, tak následoval trest. Ten se měnil podle jeho nálady a míry mého provinění. Nicméně, již nikdy mě nezbil řemenem jako ten první den. Nenáviděla jsem ten jeho strohý tón, kterým mi přikazoval, i ten jeho posměšný pohled, kterým mě doslova vyzýval, jen ať si mu zkusím vzdorovat! Několikrát jsem to zkusila. Poukazovala jsem na svoji únavu, ale on se vždycky jen pohrdavě ušklíbl. A přidal mi další práci. Nechovala jsem se já podobným způsobem ke svým služebným v paláci? Zahanbeně jsem si musela přiznat, že ano. Nezajímalo mě, zda je něco trápilo nebo zda měly nějaké starosti. Vladan byl ale jiný. Zpočátku jsem měla pocit, že ho baví mě ponižovat, ale, jak jsem ho blíže poznávala, jsem si uvědomovala, že se mýlím. Ano, byl přísný až hrubý. Jeho rány jsem cítila ještě druhý den. Jenže, uměl být i laskavý. I když jeho laskavost se značně lišila od podlézavosti, se kterou se ke mně chovali v paláci. Ke svému vlastnímu překvapení, jsem si v paměti ukrývala každý z jeho úsměvů, jako by to byl diamant. Také jsem se těšívala na večer, kdy se vracel z obchůzky pastí. Když měl náladu, tak uměl vyprávět poutavé příběhy. Měl rád, když ho na stole čekala teplá večeře. První týden mi vždycky ráno připomněl, že chce jíst hned, jakmile dorazí domů, a neopomněl mi pohrozit, co se stane, když jídlo nebude. Později jsem si na to zvykla a dokonce se mi to i líbilo. Připadala jsem si užitečná a ten dosud nepoznaný pocit byl neskutečně krásný! Byla jsem si jistá, že do konce svých dnů nezapomenu na první jídlo, které jsem mu úplně sama uvařila. Ano, skutečné jídlo. Ne jen studené maso. Mělo to pro něho být překvapení. Pokoušela jsem se o pečeného králíka s chlebem a dopadlo to hrozně. Maso jsem nedopekla a chleba zase pro změnu spálila. Nejraději bych odsud utekla, ale věděla jsem, že bych daleko nedošla. S obavami jsem čekala na jeho reakci. Vrátil se, svlékl si tuniku, opláchl se a sedl si ke stolu. Váhavě jsem mu předložila onu krmi a ztěžka polkla. Tvářil se nedůvěřivě, ale ochutnal. Zašklebil se a zadíval se na mě. Cítila jsem, jak blednu. "Chtěla jsem tě překvapit …" zamumlala jsem tiše na vysvětlenou. "Aha!" To bylo všechno, co řekl, a dál mě upřeně pozoroval. "Odpusť mi to …" hlesla jsem zkormouceně a sklopila oči. Počítala jsem s tím, že dostanu výprask, a nechtěla jsem se dívat, jak bude vstávat. "Není co, Stázko!" Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Důvody byly hned dva. Za prvé mě poprvé oslovil jménem. Tedy jeho zdrobnělou podobou. A za druhé jsem zničila maso a mouku, což bylo neodpustitelné a neomluvitelné, ale zatím to nevypadalo, že bude následovat trest. "Ale … zkazila jsem to …" Bylo nemoudré ho na to upozorňovat, ale nemohla jsem si pomoci. "To ano, ale jsou cennější věci než mouka a maso!" Pokynul mi, ať si sednu. "A jaké?" váhavě jsem se posadila ke stolu. "Měníš se!" odvětil prostě. "A s tímhle …" ukázal na talíř. " … si nedělej starosti! Potřebuješ jen trochu cviku!" Zdráhavě jsem se na něho usmála. "Děkuji …" špitla jsem. Zasmál se a znovu se odvážně pustil do jídla. Mlčky jsem si ho prohlížela. Muselo to být příšerné, ale on to ani mrknutím oka nedal najevo. "Proč to vlastně děláš?" zeptala jsem se náhle. "A co jako?" ukousl si další sousto. "Tohle všechno …" Upřel na mě tázavý pohled. "Jsi zvláštní člověk, Vladane!" povzdechla jsem si. "Nerozumím ti. A vždycky když si myslím, že vím, co uděláš, tak mě překvapíš." Odstrčil prázdný talíř. "Myslela sis, že tě seřežu za mizernou večeři?" Přikývla jsem. "Už jsi to udělal za mnohem menší věci!" Nalil si víno a zhluboka si lokl. "Jsou věci a věci, Stázko!" pronesl zamyšleně. "Bití jsi dostala, když ses chovala jako rozmazlená a panovačná slečinka! Ale za věci, které uděláš v dobré víře, ale nedopadnou zrovna nejlíp, tě trestat nebudu! To je víc, než jsi ty kdy udělala pro své služebné, ne?" Zahanbeně jsem sklonila hlavu. "Proč mi to neustále připomínáš?" zeptala jsem se smutně. "Protože to potřebuješ!" dostalo se mi nečekané odpovědi, která mě rozčílila. "Copak nedělám všechno, co mi přikážeš? Poslouchám tě na slovo! Tak co ještě ode mě chceš?!" Pobaveně se ušklíbl. "Oběma nám je jasné, že kdybych ti nehrozil nářezem za každou neposlušnost, tak bys tu seděla s rukama v klíně a komandovala mě jako svého poskoka!" V tom měl pravdu. Celý svůj život jsem byla zvyklá, že všichni kolem mě mi jen posluhovali, tak proč by se to mělo měnit? Čestně jsem si přiznala, že nebýt Vladana a jeho drsných metod, tak by to tak bylo i nadále. "No a co? Jsem z královského rodu, tak přece nebudu někomu sloužit, ne?" odsekla jsem ostře. "A proto jsi něco lepšího než my ostatní? A čím to, že jsi lepší, jasnosti? Co umíš, že tě to dělá tak výjimečnou, hm?" tvrdě si mě měřil. Zarazila jsem se. "Tak to ale je, Vladane! Jsem něco víc, protože jsem z urozeného a prastarého rodu …" sama jsem cítila, že to není pravda, a další slova mi odumřela na rtech. Vladanovo pobavení se vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku. Mračil se na mě a já jsem se nepohodlně zavrtěla na židli. "To jsou jen žvásty, jasnosti! A tebe čeká ještě dlouhá cesta, než tohle pochopíš! Ale řek bych, že máš docela dobrou šanci! Zvlášť když ti s ním pomůžu!" Otevřela jsem ústa, ale raději jsem je zase zavřela. Cítila jsem, že Vladan je jen kousek od toho, aby mě přehnul přes koleno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama