Vidle

14. února 2009 v 22:22 | Sobisek

Určitě to každý řidič zná. Nebo, abych neurazil ty pořádnější z nás, téměř každý. Tu si koupíte bagetku, tamhle zmrzlinku a jinde zase plechovčičku či lahvinku s pitím. Chování běžného občana po konzumaci vede vyhození obalu do kontejneru. Ne však občana za volantem. Ten obal zmuchlá a strčí do přihrádky v levých dveřích. Pokud přihrádku jeho vozidlo postrádá či je již podobných odpadků plná, jednoduše nepotřebné hodí na zem před sedačku spolujezdce.
Jednoho rána přijedu na parkoviště před kanceláří a vzpomenu si na mou odpolední povinnost. Dle dohody musím zajet pro slečnu, která bude doučovat naší Dominiku angličtinu. Odpadky vystlaná kabina by jistě nebyla tou nejlepší vizitkou a mohl bych slečnu učitelku odradit ještě před prvním setkáním s žačkou. Jal jsem se tedy všechny igelity, papíry a lahve posbírat a odnést do nedaleké popelnice.



Ano, bez mučení se přiznám, musel jsem použít obě ruce a vzdálenost mezi autem a odpadní nádobou překonat víckrát než jednou. Pořádek dělám nárazově až dle potřeby a proto mi to poté zabere dost času. Kdysi jsme dokonce závodili s kamarády, kdo vydrží shromažďovat odpadky déle. Asi bych i vyhrál, kdybych neočekávaně nevezl svou babičku. Musela mít, chuděra, kolena skoro až u brady a boty se bořily do lehce zapáchající hromady smetí. Zastyděl jsem se a vše skončilo v kontejneru. A sázku jsem prohrál…
Ale zpět na parkoviště. Jak jsem nesl plnou náruč odpadků, musel jsem si klíče od auta pověsit na malíček. A co se nestalo. Samozřejmě jsem je hodil do popelnice také. V první moment mne polila hrůza. Klíče ležely na dně, příliš nízko, abych na ně dosáhl rukou.
Vzpomněl jsem si na své dětství, kdy se mi stalo něco podobného. Do kontejneru mi spadl společně se smetím i odpadkový koš. Tenkrát jsem sotva viděl přes okraj popelnice a nezbylo mi, než šplhat, abych se mohl vůbec naklonit dovnitř a koš vytáhnout. Bohužel jsem špatně odhadl rovnováhu a přepadl do popelnice celý. Vzal jsem tedy koš a zevnitř musel otevírat víko, které se za mnou po přepadnutí zavřelo. Co čert nechtěl, v okamžiku, kdy jsem kontejner otevřel a vylézal ven, procházela okolo po chodníku největší drbna z celé ulice.
Stoje stále ještě v popelnici, jsem ji slušně pozdravil : "Dobrý den!"
Tón její odpovědi mi již tehdy, i jako malému, školou povinnému dítěti signalizoval, co si o mne, také vzhledem k mé snědší pleti asi myslí. Bylo mi jasné, že o mém malém incidentu bude vědět brzy celá ulice. Všem poví, jaká jsme to divná rodina, která své jediné dítě posílá vybírat popelnice v tak slušné čtvrti.
Kdybych tedy dnes, po více jak dvaceti letech a pomalu ve společenském obleku, vylézal z popelnice před stovkami oken všech možných kanceláří, ve kterých mne navíc většina lidí dobře zná, dočkal bych se i tentokrát podobných "ovací".
Můj sklon k nepořádnosti se mi však pro jednou opět vyplatil. Již týden vozím domů v kufru vidle. Samozřejmě každý večer zapomenu tento nástroj z auta vyložit a tahám jej stále sem a tam. Když jsem z ničeho nic stál uprostřed centra stotisícového města s vidlema v ruce, vzbudil jsem přinejmenším zájem kolemjdoucích a přihlížejících. U osádky nedaleko parkujícího policejního vozu jsem možná způsobil i zděšení. Jako bych četl na tváři dopravních policistů : "Sakra, zase jsme v nepravý čas na nepravém místě. Co s tím vidlákem budeme dělat?" Oddechli si, když jsem místo k jejich vozu, zamířil k popelnici.



"Proboha, co tam máte?", tázal se elegantně oblečený řidič automobilu, parkujícího vedle mne. Místo děsu jsem u něj vyvolal spíše pobavení. Ani dobrá nálada mu však nepomohla pochopit, proč mám klíče od auta v popelnici. A vidle v autě? O tom ani nemluvím…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama