Zbylé naděje 14

21. února 2009 v 17:44 | Sobisek
Když se naše ruce střetnout je to jakoby někdo spustil knoflík.
,,Radko spi tu semnou." Zašeptá do ticha.Lehounce se dotkne mých rtů svýmy.Napětím ani nedýchám.Klečíme u sebe a držíme se za ruce.
,,Nejde to." Usměju se.Ač je to velmi nevhodné právě si uvědomím že mě děsně bolí žaludek.Každý pohyb navíc mi dělá děsně zle.
,,Pojď si ke mě lehnout aspoň na chviličku."
,,Ne" Zakroutím hlavou.
,,Je mi zima víš."
,,Pustím tě k topení." Láká mě.
,,Tak jo ale jen na chvilku." Lezu k němu a po chvilce si rozepne mikinu a přitiskne se ke mě blíž.Přitáhne si mě k sobě a já cítím jeho teplo.Vnímám jeho vůni i jeho blízkost.Tak jsem si to přesně přála.Jen proč je mi tak děsně zle.Nejradši bych se za to nakopala.
,,Moc bych tě chtěl." Šeptá mi a hladí mě.Podléhám mu moc ho chci taky.Jen sakra ten žaludek.Jeho ruce kloužou po mém těle a já jsem ráda že ležím.Potom se i trošku přidám do akce.Přejíždím mu po zádech.
,,Tady nemůžeme." Zašeptám.
,,Jen chviličku." Sundává mi kalhoty a já nejsem schopna se bránit.Na konec mu ještě pomužu.Tak chci nebo nechci?Já ani nevím.Chci ale když je mi tak zle.Zimnice semnou cloumá a já se snažím tlumeně dýchat.Oba dva se třeseme vzrušením.U mě je to teda silně tlumeno alkoholem což mě moc mrzí.Po chvilce mi odsune kalhotky na stranu a tichounce se začneme milovat.Chtěla bych ho víc a víc.Proniká do mě a snažíme se abysme nikoho nevzbudili.Je mi sním nadherně.Jen škoda že jsme si nemohli být ještě blíž.Vy ženy víte jak to myslím.Jenže toho času co jsme měli pro sebe nebylo moc.Když je po všem a že to netrvalo dlouho dojdu k sobě do pokoje.Je mi zle snažím se usnout.Ve čtyři jdu poprvé zvracet.Potácím se do koupelny.Celá se třesu zimou a zvracím.Snažím se umejt ale hlava se mi motá a mám ji jako střep.Jen umytá dojdu do pokoje vracím se k záchodu.Znovu zvracím.No všechno je jednou poprvé pomyslím si.Boužel i tahle zkušenost mě musela asi potkat.Poprvé jsem se opila do takovéhleho stavu.Od záchodu už se nehnu.Třesu se v křeči a nemám sílu na nic.Pak se doplazím do postele.Tohle jsem vážně přehnala.Ležím v posteli a všechno se semnou točí.Připadám si že každou chvíli umřu.Chtěla bych usnout.Místo toho jdu znovu po deseti minutách zvracet.Slzy mi vytrysknou a už mě bolí celé tělo.Potom na hodinu usnu a jsem strašně ráda.Potom následuje další zvracecí štace.Už nemám co zvracet a žaludek se mi děsně stahuje.Poprvé někde usnul muj pud sebezáchovy.Mám pocit že se každou chvíli vyzvracím z podoby.A ještě když si vzpomenu co mě čeká ráno.Se našim nebudu moct podívat ani do očí.Do sedmy do rána jsem zvracela tak jako nikdy.Už jsem to ani nepočítala kolikrát.Vzbudila jsem se až k obědu.Všchnobylo uklizeno a po klukách nikde ani památky.Mamka mi mlčky nabrala polívku.Táta koukal na televizi.Potom jsem šla za ním.
,,Tak jsem slyšel že jsi náramně poučená." Směje se mi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama