Zbylé naděje 9

21. února 2009 v 17:41 | Sobisek
Do školy moc nechodím.Nějak mě to přestalo bavit a není to tu povinné.Naší partě dovolili chodit na velký prostorný balkon.K naší partě dál přibyl Petr.Petr je tu už po třetí.Má nějakou závislost na práškách.Tušim že říkal že bere nějaké na nervy a na bolest.Je to takovej blázínek jako Lukáš.Napadne ho zahrát si flašku.Všichni jsme souhlasili a posedali si na balkon.Perfektně jsme se nasmáli.Hráli jsme všichni a tak jsme vždycky přizpusobili otázku a ukol dane osobě.Nejvíc jsme řvali smíchy když to padlo na Švejka.Míra mu položil otázku.
,,Jak si myslíš že jsi přišel na svět?"
,,Noumálně ne." Šklebí se vesele.Červené tvářičky mu skoro zakrývaj oči.Všichni jsme hotový z toho jeho šišlání.
,,Pšece si dva dají pusu."Udělá z malých ručiček pěstičky a drží je daleko od sebe.
,,A pak sou jeden a to sem já." Spojí dvě pěstičky k sobě.Řveme smíchy i přestože víme že v podtextu to má hořkou příchuť.Další otázku dává on.Vyjde to na mě.
,,Mužu stebou špát bež žvížátek?" Kluci pořád bublaj smíchy.Všichni chápeme že má na mysli ty co mi nosí na špejli.Vždycky je lepí a stříhá z barevných papírů.
,,Nemušíš." Zašišlám na oplátku.Zase nás zachvátí salva smíchu.Potom na nás přijde vychovatelka.Místo aby nas seřvala opře se o dveře balkonu a usměje se.
,,Pojďte hrát snáma." Pobýdne ji Lukáš.
,,Ne ne jen se trochu ztište." Pobýdne nás a odchází.Co se týče Daniela náš vztah se prohloubil.Dosahuje do mé duše tak daleko jak jen si umíte představit.Tenhle týden mám poprvé dovolenou návštěvu.Po měsíci a několika dnech mám dovoleno opustit léčebnu na tři hodiny.Nesmím nic jist ani pít.Více než cokoliv jiného bych si přála vzít Zdeňka sebou.Bohužel nejde to.Venku mu aspoň koupím pastelky.Máma se mi strašně moc vzdálila.Vyprávím ji jen kalsické věci.Co jsme jedli a že se mám dobře.Mamka mi dá plyšáka a koupí prstýnek.Tři hodiny utečou jako voda.Než mamka odjede vezme mi mobil.Mám prý hodně provoláno.Mám se prej zabavit nějak jinak.Než odevzdám mobil pošlu Danoj alespoň adresu.Mamka se semnou rozloučí a mě je uzko.Není mi uzko ztoho že odjela ale ztoho že to tu jednou skončí a ja se budu muset vrátit do normálního života.Chtěla bych se Míše vykomixovat a tak u ní zaklepu.Míša spí a Ondra ji hladí po vlasech.Ondra je moc hezký a hodný kluk.Tiše vycouvám a přivřu dveře.Jdu tedy za Zdendou.Zaklepu na pokoj a vlezu k němu.Má nového spolubydlícího.Jmenuje se Lukáš a je mu sedumnáct.Má blond vlasy a pihatý obličej.Je přátelský a myslím že k nám celkem i zapadne.Zdendoj podám pastelky a on mi poděkuje.Položí je na stůl a já vidím že nemá takovou radost jakoby měl jindy.
,,Bych chtěl taky mámu." Sedne si vedle mě na postel a klopí hlavu.
,,Klidně tak velkou jako máš ty." Musím se pousmát.
,,Máš mě." Obejmu ho.
,,Ty ši mě necháš?" Možná kdyby vám někdo vrazil nůž přímo do srdce bude vám líp.Jestli vám to přijde přehnané tak ať.Koukne na mě studánkovýma očima.V těch očích je naděje kterou bych měla zničit.
,,Máš tu nějaké omalovánky?" Optám se a jdu ke stolu pro pastelky.
,,Neceš já to věděl." Sundá si bačkurky a vleze si do postele.Vrátím se k němu a on se přikryje i z hlavou.Pláče nahlas a mě to trhá srdce.Jeho pronikavý hlásek spustí i mé slzy.Ani jsem si nevšimla kdy Lukáš odešel.Zdendu hladím po hlavě ikdyž trucuje.Potom usne.Do pokoje se loudám chodbou a je mi blbě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama